Úzkostlivé svědomí

Dobrý den,
chtěla bych poprosit o radu. Můj vztah s Bohem je zatěžkaný velkými úzkostmi. Mám problém rozlišit, co je hřích a co ne. Např. jdu městem a potkám dvacet bezdomovců. Zpětně přemýšlím, zda jsem se s nimi něměla zastavit, někomu dát peníze, promluvit s nimi i o víře...
Sužuje mě pocit, že vlastně nejde nezhřešit, protože se nemůžu věnovat všem a občas se nezastavím ani s jedním. Nebo si koupím zmrzlinu v neděli, i když tím vlastně vědomě podporuji nedělní práci. Je to těžký hřích, protože jsem o tom věděla předem?  Nebo svědectví víry... Mám nevěřící kamarády,  jsem ochotná s nimi mluvit, ale nechci víru  nikomu nutit.  Často mám ale pocit, že mám za ně odpovědnost přivést je k Bohu.

Perou se ve mně rozumové argumenty, že nejde o závažné věci, a velké výčitky svědomí. Jak se na to dívat?

Vnímám také takový paradox. Když se snažím nehřešit a třeba mám za celý den pocit, že si nejsem žádné chyby vědomá, jsem z toho vlastně hrozně nervózní, jestli něco nepřehlížím nebo si neomlouvám. Přemýšlím, zda je vůbec možné zažít den, několik dní, týden... bez hříchu... Takže když mám pocit, že snad mohu mít čisté svědomí, bojím se, že žiji v klamu, neustále "na sebe něco hledám" a roztáčí se mi tak šílené myšlenkové kolotoče.

Často mám pocit, že hřích je téměř všecko, k čemu člověk přirozeně tíhne (budovat vztahy - abych nelpěla na lidech, udělat někomu radost - abych to nedělala pro svůj dobrý pocit... apod.) 

...
Racionálně si říkám, že jsem asi úzkostná. Osciluji mezi tím, že se zpovídám z malé důvěry Bohu, ze strachu z Něj, že jsem si toho na sebe brala moc a neodpočívala, a pak přijde zas pocit, že to jsem na sebe moc hodná a těch hříchů je nějak málo a začnu jako hříchy vidět jiné věci - stýkání se s kamarády, touhu studovat, neschopnost napomenout ostatní a mluvit s nimi více o Bohu než o světských věcech, nošení moc upnutých kalhot, projevení vlastních přání nebo potřeb....

Mám strach chodit k přijímání, provází mě neustálé úvahy o tom, jestli nejdu úplně špatnou cestou, když si v životě nechávám nějakou radost, studuji obor, který mě baví a tak. V podstatě když udělám cokoliv podle své vůle, podle toho, po čem toužím, tak mám pak pocit, že to byl asi hřích.
...
Chodím i na psychoterapii, tam rada zní být na sebe hodná, vytvořit si zdravé hranice, umět se pochválit, naslouchat svým potřebám (samozřejmě ne na úkor druhých). Zní to krásně, jenže k životu z víry mi to přijde jako kontrast...
Vlastně bych si moc přála slyšet potvrzení, že jsem úzkostlivá nebo skrupulózní, že právě toto je můj problém, s kterým můžu bojovat. Jenže nevím, zda se tím nechci omlouvat a schovávat se za to.

Tak se ptám - je v pořádku chtít se cítit lépe, jistěji, najít cestu z úzkostí? A je možné prožít den nebo i nějaké období bez hříchu?
Děkuji za trpělivost,  budu moc vděčná za odpověď a modlím se, aby Vám Bůh dal správná slova, která by ukázala cestu mně i dalším lidem, kteří se potýkají se stejnými problémy.

Vážená A.
Velice si vážím otevřenosti, s jakou se na nás obracíte. Vaše trápení je veliké a já Vás chci naléhavě ujistit, že je naprosto v pořádku hledat cestu ven z úzkosti. Jsem dokonce přesvědčený, že to je autenticky křesťanský přístup. Z evangelií jasně vyplývá, že Ježíš osvobozoval člověka z každé jeho spoutanosti.

A jestli je možné prožít den bez hříchu? Ano a je to důvod k radostné vděčnosti, ne k obavám. Ignorování bezdomovců - a je fajn, že nikoli trvalé - nebo třeba zmrzlina v neděli, nesplňují kritéria hříchu. Možná by se dalo mluvit o určité nedokonalosti. A nedokonalost je pobídka k duchovnímu růstu. V žádném případě to není selhání a už vůbec ne hřích.

Na první pohled to možná bude vypadat zvláštně, ale přílišná přísnost může být dokonce překážkou duchovního růstu. My přece nevěříme v hřích, ale v odpuštění hříchů. Nechat se příliš pohltit strachem z toho, že hřeším – a paradoxně zároveň také, že nehřeším – znamená deformovat svůj vztah k Ježíši Kristu, který nás vede k lásce, ve které není pro strach místo.

Jistěže toto pohlcení neznamená hřešit, neboť by to muselo být vědomé a dobrovolné a to nepochybně není. Je to ale překážka, svázanost, kterou je dobré odstranit. A to nejspíš nezvládnete sama. Klíčovou roli v procesu osvobozování z úzkostlivého svědomí musí sehrát zpovědník, který je schopen porozumět Vaší situaci. Podle okolností může přispět svými modlitbami i společenství. Je však důležité dobře zvážit míru otevřenosti, méně bývá v tomto případě více. A připomenu také psychologickou pomoc. Vím, že je velmi obtížné dostat se do péče křesťansky orientovaných odborníků, ale určitě doporučuji se touto možností vážně zabývat.

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích, Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných