Trvalé neshody s maminkou mě velmi trápí

Mám vleklé problémy ve vztahu k mojí mamince. Už od dětství. Stále mě s někým srovnává, ponižuje, poučuje, vyčítá... Nesčetněkrát jsem od ní zažila lež a přetvářku.  Stejně tak se bohužel chová i k mým dětem. Stále se snažím přijít na to, proč... 

Když jí řeknu svůj názor, často se urazí a přestane komunikovat, jako se stalo před časem. Od té doby se moc nebavíme a vlastně se nenavštěvujeme. Upřímně řečeno se mi tak trochu ulevilo. Nemusím už poslouchat, co dělám špatně a jak se já nebo děti chovají. Děti i manžel jsou téhož názoru.

Mě ale strašně trápí, že děti nemůžou mít milující babičku a já milující maminku, která miluje bezpodmínečnou láskou.  Trápím se výčitkami, jestli jsem dost dobrý člověk... Vím, že lásku si nevynutím... Snažím se za to modlit, ale asi málo. Nevím, co víc mám udělat? Možná jsem tak moc zraněná, že v hloubi duše ani nevím, jestli chci... Tatínka už nemám a o to víc mě to bolí, jak vypadá náš vztah s  maminkou.

Jak přestat trpět? Mám o to prosit  Boha? Jak? Děkuji za odpověď.

Milá...
 dovolím si být osobní, něco podobného jsem totiž zažila před pár lety se svojí maminkou.

Vaše maminka si něčím prochází, možná se cítí být po smrti Vašeho tatínka sama. Možná nemá něco uvnitř sebe vyřešené a odpuštěné, a to malé zraněné dítě uvnitř volá o pomoc tím, že kritizuje, bojuje a zraňuje… možná. Každopádně tato její zraňující a bolavá cesta něco říká. Věřím, že má svůj význam, který může mít i očistný ráz, byť to tak vůbec nevypadá. To se ale většinou ukáže až s odstupem času.

Vím, jak moc to bolí a rozumím Vám, že toužíte po bezpodmínečné lásce, zvlášť od maminky. I maminka je jen člověk a není toho zcela schopen a o to víc, pokud je sama zraněná a není šťastná. Myslím si, že odstup je dobré řešení. V určitou chvíli je dokonce zdravý a nutný a může přinést úlevu. Určitě se neobviňujte a netrapte tím, že nejste dost dobrý člověk. To je problém maminky. Vy jste teď nejspíš její nejbližší člověk po smrti Vašeho tatínka a tohle břemeno pravděpodobně přešlo z něho na Vás.

Bůh o tom ví, nebojte se dnes a denně před něj přednést svůj žal, bolest i zlost, pokud si je dovolíte přiznat a vyjádřit. Velmi to pomáhá, ale takto složité věci vyžadují čas a hodně trpělivosti a upřímně i práci na sobě samé. Mně velmi pomohlo, když jsem poznala a pochopila, že maminka je sama zraněná a svým způsobem nemocná. To, že nepřistoupíte na její hru a nenecháte se zraňovat, je velmi důležitý signál pro vás obě. Je úžasné, že na to nejste sama, máte přece podporu v rodině a to už samo o sobě je hodně. Máte ale také Boží blízkost, která Vás obklopuje a někdy i nese, člověk si toho nemusí být často vůbec vědom. Nebojte se přizvat Boha do Vašeho vztahu s maminkou.

Nevím, nakolik je maminka svolná, aby Vám dovolila o těchto věcech před ní hovořit a byla ochotná hledat společnou cestu a řešení. Moje nebyla. Pokud to není možné, pokusila bych se s důvěrou jít krok za krokem, den za dnem spolu s Ježíšem. On nám pomáhá nést ten kříž a zároveň se učit žít svůj vlastní osobní život v plnosti. Vy jste taky matka a manželka a na Vás mu také velmi záleží!

Schopnost podívat se na zátěž očima jiné osoby velmi osvobozuje. Nezdráhala bych se využít odborné pomoci v podobě psychoterapeutického doprovázení (např.: www.poradnaprozeny.eu). Mohou se tak některé věci rozplést a osvětlit. Každopádně cesta odpuštění je na Vás, je nelehká, trnitá, ale stojí zato. Na jejím začátku je přiznání si těchto věcí, jejich pojmenování a odstup. Pokud se dokážu podívat na maminku z odstupu, nezaujatě a z nadhledu a až následně se pokusím vcítit: Proč to tak má? Co ji k tomu asi pudí ? Proč je nešťastná, že jedná tak a tak,….? Řekla bych, že pokud se podaří zahlédnout a pochopit něco málo z odpovědí na tyto a podobné otázky, pak už jsme na cestě, kdy je možné pustit své zranění, svoji bolest. Pochopit a přijmout maminku takovou, jaká je.

Věřím, že když se člověk na tuto cestu vydá, může časem přijít to pravé odpuštění, vždyť zázraky se dějí.
Přeji Vám hodně sil a Boží ochrany, nebojte se, jste milována a nejste na to sama!

Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům