Svěcení oltáře a ostatky svatých

Dobrý den,
chtěl bych pochopit, proč se v katolických kostelech (a v katolické církvi) provádí tzv. "svědení oltáře" a vkládání ostatků světců do oltáře v každém katolickém kostele. Jaký to má význam? Je to skutečně nutné? Je to biblické? Není to nějaký špatný přežitek a uctívání mrtvých ostatků? Má to snad vliv na proměňování? (PS: Doufám, že ne). Je to v pohodě? Svatí jsou přeci v nebi a jejich vliv je spíše už na duchovní rovině, tak proč ty ostatky? Mají snad nějakou kouzelnou moc?
Přál bych si tomu porozumět. Nejsem z katolické církve, jsem z evangelické a u nás se toto nedělá. Mnohokrát jsem se setkal se spíše odmítavými názory, ale těch už mám plné zuby, přál bych si to vysvětlit právě od někoho, z katolické církve, který tomu rozumí. Chci porozumět, brojím za jednotu křesťanů a překonávání předsudků.
Děkuji Vám za Váš čas a odeslanou odpoveď. Vážím si toho, co děláte a fandím Vám. :)

Dobrý den, A.

máte pravdu, s ostatky svatých se těžko vyrovnává i leckterý katolík. Myslím, že za to můžou především určité středověké a novověké praktiky, na které už dnešní člověk nemá žaludek:) Ale dnes už nevystavujeme ve vitrínách strašidelné kostlivce a nerozřezáváme hned po smrti světce na kusy, abychom se o ně mohli prát. Ostatně to byl spíš obraz doby než katolické víry. Z té bývalé „morbidní parády“ nám zbyla jen nepatrná část, například ostatky v oltářích. Jaký to má význam?

Hned raná církev slavila eucharistii na hrobech mučedníků v katakombách. Jistě ještě neměla vypracovanou teologii ostatků, ale instinktem víry vnímala, že se tu nachází něco zcela mimořádného. Všechno na zemi je totiž jen pozemské. I žijící křesťan, dokonce i ten, kdo se nám zdá jako světec, je zatím jednou nohou na zemi a může se stát, že do nebe nakonec nedojde. Ale ten, kdo pro Krista položil život, už definitivně zvítězil. I jeho tělo patří Kristu a ten ho neomylně vzkřísí v poslední den. Ostatek světce, především mučedníka (u toho je to naprosto jisté) je kousek země vybojované na nepříteli, kus země zaslíbené, kus nebe na zemi. Je to záruka, závdavek toho, v co doufáme.

A tak si myslím, že je to velmi biblické! Odpovídá to totiž biblickému obrazu člověka. Zvláště podle Starého zákona je člověk nedílná jednota, nedá se oddělovat tělo od ducha. Nový zákon už výslovně mluví o tělu a duši člověka, ale trvá na jejich spojení a jednotě. Tělo je přece výkonnou silou duše. Skrze tělesné smysly přicházejí k duši všechny vjemy, včetně Božího slova, eucharistie atd. A naopak duše se projevuje skrze slova, gesta, skutky. Ve smrti se tělo a duše na čas odloučí, ale stále patří k sobě. Sláva duše v nebi se týká i těla, v němž a skrze něž duše dosáhla oslavení. To se často projeví zázraky a mimořádnými milostmi na místech, kde jsou ostatky světce uchovávány.

Oltář je výsostné místo, kde se setkává nebe a země v Kristově oběti. Jeho význam nemůže posílit ani ovlivnit ostatek světce, ale přesto je to výraz hluboké víry, že Kristova oběť přinesla jasné, hmatatelné plody v podobě života světce. Je to výraz naděje, že se Kristus zrovna tak dotkne i nás a promění nás ve svůj oltář. Vždyť máme být živé kameny jeho chrámu (1 Kor 3,17; 1 Petr 2,5), a máme přinášet sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou (Řím 12,1). Tak vidíte, jak je to biblické!

Díky za Vaši otevřenost a vstřícnost vůči jinověrcům! Pán ať Vám žehná

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus