Studium psychoterapie a křesťanská víra

Dobrý den,
v první řadě, vám chci poděkovat za tuto webovou stránku, kterou navštěvuji velmi ráda a mnohdy mi je duchovní oporou.
Rozhodla jsem se i já požádat o vaši radu/ pohled. Studuji obor psychoterapie a součástí studia je i sebezkušenostní výcvik. Na tomto výcviku i ve studiu se neustále dotýkáme bolestivých témat, z nichž se mě některé přímo týkají. Vnitřně s sebou bojuji v tom, že se snažím pracovat na svých nehezkých životních zkušenostech a traumatech a zároveň zůstávat na cestě Ježíše a musím říct, že mi to vlastně nejde. Když otevíráme nějaká témata, přirozeně cítím hněv, smutek a bolest. Neříkám tím, že se emoce mají potlačovat, ale nechci se utápět ve svých minulých i přítomných bolestech. Upřímně v tom nevidím cestu a už vůbec ne Ježíšův způsob života. Cílem výcviku a celého studia je se poznat, umět se sebou pracovat, vědět o svých bolestech a čelit jim - toto mi samozřejmě smysl dává. Když mluvím o některém z témat, tak to nejde bez toho, aniž bych projevila výše zmíněné emoce ke svým bližním. Mám pak na ně vztek a vyčítám jim.

Můj vnitřní boj tedy vychází z toho, že cítím tlak ze školy si zpracovávat a otvírat traumata z dětství i přítomnosti, abych dokázala pomáhat druhým bez vlastní zátěže. Současně ovšem necítím tuto terapii a tuto sebezkušenost jako správný proces/cestu k tomuto cíli. Není mi dobře mluvit nehezky o tom, kdo mi ublížil nebo ubližuje, není mi dobře prožívat a zůstávat v bolestech a nevěřím, že toto je ta cesta, kterou Ježíš je. Právě Ježíš nastavuje druhou tvář, nehádá se, nemluví špatně o svých bližních, nezastavuje se v minulosti a netráví čas tím, kdo všechno a jak moc mu ublížil. Často si představuji Ježíše v této situaci a necítím, že by tuto terapii vnímal jako způsob k tomu druhým pomáhat.

Chci říct, že v terapii vidím smysl, jinak bych na této cestě nezůstávala, ale nevidím ji v “kydání na ty kdo mi ublížili a utápění se v těchto pocitech”. Uvedu na smyšleném příkladu - má matka, která má problémy s gamblerstvím, svým chováním ubližuje rodině. Přirozeně mám vztek, když o tom vyprávím skupině. Avšak když o situaci mluvím, tak akorát v sobě živím hněv a bolest. Nechci se hněvat na své bližní a vyčítat jim jejich jednání. Sami dělají co můžou a nikdo z nás není bez chyby.

Prosím tedy o radu nebo pohled na mou situaci - jak mám jednat? Je možné že tato terapie je zkrátka přirozený proces zpracování traumat a má to tak být? Je to dobré, jen jsem to vzala za špatný konec? I přes to tohle prostě necítím jako správné. Strašně moc chci jednat podle boží vůle a mám strach, že ji nevidím přes svůj strach buď se rozhodnout, že tohle dělat nebudu nebo přes strach, že takový je proces práce s traumaty.

Předem vám děkuji za odpověď a přeji hezký den.

AA., zmatená studentka

Milá ...,

děkuji za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete o nutnosti si v rámci školy i výcviku pořešit svá zranění, ve Vás to ale vyvolává negativní emoce a máte dojem, že Ježíš nešel takovou cestou. Nemáte pocit, že by tato cesta mohla vést k pomoci druhým.

Možná to vnímáte, ale pro jistotu bych ráda objasnila důvod, proč si, když chce člověk být v roli terapeuta, má vyřešit nejprve svou minulost. Jde o to, že ve chvíli, kdy za Vámi přijde klient s něčím velmi podobným (ať už fakticky nebo emocionálně), jako jste prožívala Vy, pak ve Vás samozřejmě rezonují Vaše emoce a je velmi těžké být s tím druhým tak, jak to má on. V tu chvíli se buď zcela od klienta odpojujete nebo pendlujete mezi ním a sebou. On ale potřebuje, abyste byla naladěná na něj. Je proto důležité, než budete s klienty pracovat, si svá zranění řešit. A i tak se Vás některá témata můžou dotýkat i v průběhu terapie, a pak je důležité to řešit na supervizi.

To, co popisujete, je proces, který se Vám děje při otevírání vašich témat. Rozumím, že to není příjemné. Zároveň ono nejde jen o to, aby se ta témata otevřela, ale aby se s nimi pracovalo. Tedy nejde tolik o to je vyjevovat “pachatelům”a zavalovat je svými emocemi (i když i pojmenování může být někdy dobrá cesta k tomu, aby se věci uzdravily, když to vede k odpuštění), ale spíš jde o to je zpracovávat a postupně dojít k tomu, aby mohly zůstat na tom místě, kde se staly a nebyly přítomné v přítomnosti. Pro práci s klienty je užitečná i Vaše vlastní sebezkušenost.

Vy jste vyrazila na tu cestu, ale v podstatě jste zůstala u otevření. Je třeba jít ještě dál, tam, kde je uzdravení. Zřejmě Vám na to výcvik nedává dost prostoru. Je proto důležité, abyste toto všechno vzala do své vlastní terapie. Určitě se s tím pracovat dá a není vůbec špatně, když frekventant výcviku jde do osobní terapie. Naopak, je to důležité. Pak to má smysl.

Co se Ježíše týká – ano, i on sklidil mnoho ran a nevybíjel si své emoce na těch, co mu ubližovali. Ukazoval nám tím cestu, která vede skrze milosrdenství a odpuštění. A zároveň tím, že ty rány zakusil sám na sobě nám dává na srozuměnou, že nám rozumí. Má pro nás pochopení a soucit. A dokáže nás doprovodit v každé situaci. Být s námi naprosto způsobem, který ví, rozumí. A to je podpůrné na naší cestě. Stejně tak terapeut může být pro schopnost být s druhým podporou pro druhého člověka. A na to musí mít přijato a odžito to své. A jsme zpět u terapie.

Myslím si, že si možná řeknete, že to podstoupit nechcete. Nechcete cítit hněv a bolest, které k tomu patří, a možná tedy necháte školy. Ujišťuji Vás ale, že když to zametete pod koberec, tak to tam stejně bude a většinou to vykoukne v ten nejméně vhodný čas. Pokud se Vám teď tedy děje otevírání těch bolavých věcí, pak to vnímám jako nabídku k tomu, abyste tím prošla a mohla se stávat sebou bez zátěže a tím mohla být tou, kterou byste byla ráda.

Milá ..., moc Vám držím palce a beru Vás s tím do modlitby…

Linka víry

Kategorie otázky: Povolání, boží vůle, Obrácení, uzdravení, proměna