16. 12. 2014, tob
Sloužila jsem v církvi a dost jsem při tom trpěla
Navigace: Katalog dotazů > Církev, společenství křesťanů > Dějiny církve, výhrady k církvi
Dobrý den.
Sloužila jsem v církvi. Jako introvert jsem v tom kolektivu dost trpěla, byla tam většina extrovertů včetně vedoucí a válcovali mě. Službu jsem ukončila hodně zraněná a zeslabená.
Teď mi více vyhovuje služba "ve dvojici" kde se cítím jako rovnocenný partner. Je to tak v pořádku? Anebo se mám za každou cenu snažit zapojovat kolektivně?
Služba by neměla vést k vyčerpání
Jistě nebylo v pořádku, že služba vedla k vašemu vyčerpání a zranění a považuji za správné, že jste tento způsob služby ukončila.
Církev je společenství (myslím, že toto slovo je výstižnější než slovo kolektiv), které je neseno těmi - a zároveň nese ty -, kteří se k ní hlásí. Církevní společenství má řadu podob – od liturgického, přes modlitební až např. po charitativní. Křesťan hledá takovou podobu účasti na církevním společenství, která mu momentálně vyhovuje a kterou vnímá jako prospěšnou onomu společenství. Oba momenty jsou důležité.
Je nebezpečné nechat si podsunout myšlenku, že musím sloužit právě tím jediným – třeba i sebezničujícím - způsobem a je stejně škodlivé vnímat církev jako jakousi servisní organizaci, které přece platím za její služby (dvacetikorunou v neděli do sbírky) a víc po mně nemá právo žádat.
Kategorie otázky: Církev, společenství křesťanů, Dějiny církve, výhrady k církvi
