Sexualita v prvním vztahu

Dobrý den, potřebovala bych pomoct.
Mám přítele, který je nevěřící a já jsem věřící. Vím, že je důležité nastavit si v oblasti sexuality nějaké hranice. Zjistila jsem ale, že jak je to můj první vztah, že vlastně úplně nevím, kam až můžeme zajít. Je mi to trapné trochu to sem psát, ale ráda bych se dozvěděla odpověď.
Byly situace, kde jsme se líbali, různě mě hladil a mně to vlastně bylo příjemné. Nechtěla jsem, aby přestával. Pak mi ale hlavou prolétnou myšlenky: musím to zklidnit, a tak najednou přestanu. Přítele to vícekrát překvapilo, jak to že se dokážu tak hrozně zklidnit.
Přou se ve mně dvě věci, tělo - které mu se to líbí a morálka - která mi říká, abych to už zbrzdila. Další den se pak cítím blbě a mám výčitky svědomí... Cítím se trochu pošpiněná tím, že se mi to líbilo.

Jak to udělat, abych se necítila blbě, ale i mé tělo bylo spokojené? Můžu si vůbec chodit pro eucharistii? Neměla bych jít na zpověď? Kde je ta hranice a co je ještě v pořádku, ohledně mazlení ve vztahu? Sex jsme s přítelem neměli a já mám prioritu, že by měl být až po svatbě. Ale nevím, jestli to mazlení i přesto není nějak proti Bohu, proti mým zásadám? Hodně teď řeším svou sexualitu a chtěla bych k ní přistupovat zdravě.
Moc děkuju, pokud na moje dotazy odpovíte.

Milá N., jsme rádi, že ses ozvala. Už tím, že otázky položíš, formuluješ, nacházíš cestu k jejich zodpovězení.
Jeden moudrý kněz mi na začátku mé kněžské a tedy i zpovědní služby řekl: “Nelez lidem do postele.” Proč? Protože sex je mezi těmi dvěma velice jemnou, niternou, vysoce osobní řečí. Nejen slovy, ale každým polibkem, každým pohlazením si ti dva vyjadřují důvěru, oddanost, otevřenost, sympatie, znamení usmíření…

Když se učíme řeč, pak začínáme jednotlivými slovíčky, pak je spojujeme do vět, hovoříme stále víc a více plynně, až pak přijde maturita. Ona maturita je soulož. K ní všechno směřuje a až ji složíte, nebude se vám chtít nic jiného. V souloži vrcholí dva účely sexu: smysl spojivý a plodivý. Při souloži se jeden druhému zcela odevzdáte a zároveň se, jednoduše řečeno, takto dělají děti.

Těžko klást nějaké hranice do přirozeného procesu namlouvání, sbližování, vzájemného odevzdávání se. Možná to souvisí s ostatními rovinami vztahu. Kulturně spojujeme onu maturitu, ono vyvrcholení s institucionální změnou, čili manželstvím. Má to logiku, protože lidské společenství chce ochránit toho nejbezbrannějšího, čili dítě. To by mělo být počato v stabilním prostředí otce a matky, neboli rodiny.

Na otázku, co ještě ano a co ne, umím jen odpovědět, že soulož až po svatbě, kdy oba budete vědět, že z vašeho výlučného a trvalého spojení chcete zplodit děti, o kterých se říká, že jsou “korunou vztahu”.
K souloži může vést cesta velice krátká. Stačí sklenka vína navíc, být sám, mít prostor. Pokud jste se rozhodli tak, jak jste se rozhodli, měli byste na to pamatovat.

Nakonec bych si dovolil učinit ještě jednu poznámku. Píšeš: “Další den se pak cítím blbě a mám výčitky svědomí.” Je důležité pamatovat na to, že v sobě necháváš klíčit strach z blízkosti, strach z projevované lásky. Možná se vezmete, možná se budete milovat, ale stín strachu může přetrvat a bude fungovat jako blok pro uvolnění se, odevzdání, jistotu, že s tím mužem chci být jedno. “Strach nemá místo v lásce,” píše apoštol Jan.

Choď k přijímání, choď ke zpovědi. Nepřestávej se modlit, pročišťovat své srdce. Bůh nám nestojí v cestě k druhému, ale vztahy prosvětluje pravdou a očišťuje od strachu, falše, zušlechťuje je, byť to je někdy boj a úsilí.
/.../
Bůh ti žehnej.

Kategorie otázky: Sexualita předmanželská, Náctiletí - sexualita, vztahy