Pohoršení v církvi

Dobrý den,
ve svém bývalém zaměstnání jsem se setkala s člověkem, o kterém jsem se následně dozvěděla, že  v minulosti působil jako duchovní a zneužíval děti. I na mém pracovišti se choval naprosto nevhodně. Zneužíval své postavení, opakovaně se dopouštěl sexuálního obtěžování, lidi šikanoval. Vím, že ten člověk chodí nadále do církve a to nedokážu pochopit!  Trvalo mi dlouho, než jsem si našla cestu  k víře a tohle mě děsí. Nerozumím tomu, jak si církev může takové lidi držet?!  Proč neexistuje žádné kritérium proto, jak se má křesťan chovat?

Dobrý den, milá tazatelko,

Rozumím, že pro člověka, který hledá víru, je šokující a velmi bolestné zjištění, že se mezi členy církve nacházejí lidé, kteří se dopustili ohavného zločinu zneužívání dětí. Je třeba trvat na tom, že vždy jde o trestný čin, který není možné jakkoli omluvit ani skrývat. Stejně tak jsou mezi křesťany bohužel prospěcháři, podvodníci, ti, co zahýbají svým partnerům, manipulátoři, mocichtiví lidé zneužívající svého postavení... Ano, mít rád církev, to je výzva. Ale kdo neuteče, získá. Neznamená to samozřejmě nevidět chyby a chtít napodobovat to, co je špatné. Klíčem k našemu vztahu je Ježíš sám. On je hlava, my údy. To, že je zde jedna kontinuita církve již 2000 let, je velký div a jistý argument, že Ježíš je za ní, pod ní, nad ní, v ní. Milovat církev neznamená nevidět chyby a zametat je pod koberec. Musíme jimi trpět, jako trpí jistě i Ježíš. Přesto On s nikým nedělá krátký proces. Byť by na to měl.

Jak tedy církev může takové lidi držet / přijímat je na bohoslužbách, ve svém společenství? Pokusím se Vám dát srozumitelnou odpověď.

Boží láska k nám je často opravdu nepochopitelná. Je naprosto bez podmínek. Není za dobré chování, za vzorné plnění povinností nebo velký počet dobrých skutků… Jeho láska je, protože Bůh nás stvořil jako svoje děti a miluje nás. Jeho podstatou je milovat. Nevím, jestli máte děti, ale jako rodiče to můžeme někdy trochu zakoušet. I když naše děti nežijí a nechovají se tak, jak bychom si to představovali, jak to vidíme jako dobré, stejně zůstávají našimi dětmi. Pořád je máme rádi, nikdy se jich nezřekneme, jsou stále součástí naší rodiny. A podobně je to v církvi.

Bůh dal za každého z nás svého syna Ježíše. On zaplatil na kříži za všechno zlo, co děláme... právě proto, abychom měli stále možnost se vrátit do Otcova domu. Ať jsme udělali cokoli. Jako v příběhu marnotratného syna (Lukáš 15), který si drze vyžádal své dědictví ještě za života otce, rozházel ho… a  kdoví, co všechno natropil. A otec jej přesto stále vyhlíží, stále připravený na jeho návrat, na odpuštění,… na obnovu vztahu otce a syna.

Ale ani starší syn, který zůstal doma (a vypadá, že on je ten vzorný ), nemá s otcem láskyplný vztah. Chová se jako jeho služebník, ne syn. A také nechápe, proč je otec tak laskavý k jeho bráchovi, který je takový neřád. My druhé hodnotíme podle toho, co vidíme nebo slyšíme, že dělají. Bůh vidí do srdce, zná životní příběh každého z nás, startovací čáru, ze které jsme vyšli. A každému z nás dává šanci se vrátit.

Církev je "tělo Krista". A toto tělo bylo plné ran. A zůstává dodnes. Někdo moudře poznamenal, že Kristus bez ran není pravý Kristus.

Znovu opakuji, neschvaluji hrůzy, na které můžeme v církvi narazit, ani nad nimi nemávám rukou. Jen chci říci, že jednotlivce nemohu soudit a odsuzovat, protože o nich mám velmi málo informací. Nevím, jak se dotyčný člověk do církve dostal. Jaký obraz Boha mu ukázali jeho rodiče. Kolik lásky zakusil, aby ji mohl dávat dál. Proč se chová tak, jak se chová.

Kritéria, jak se má křesťan chovat máme - v bibli je mnoho "nápovědy". Stačí se podívat, jak žil Ježíš, co říkal, jak  konal…  Ale je na každém z nás, jak to budeme sami žít. V církvi bohudíky není žádná mravnostní policie. Stejně tak jako Bůh není policajt, který nás za naše selhání pošle do vězení, až zčernáme:)

Milá tazatelko, moc Vám přeji, abyste ještě více zakusila, jak Vás Bůh miluje. Abyste zakusila i Boží soucit a Boží bolest pro ty kteří se mu ztratili, které sešli z cesty, kteří těžko hledají cestu do Božího srdce. Aby všechno, co se Vás tak nepříjemně dotýká, Bůh ve Vás proměnil v modlitbu…  Možná právě za všechny, kteří tak málo umí milovat.

Co se týká vztahu k církvi, ano, každý z lidí, i služebníci církve, udělají chybu, zostudí církev. Já také. Prosím, na kolik to jde, odpusťte. Církev je svatá, ale hříšná. Protože ji tvoří lidé. Budujme navzájem společenství v modlitbě, kdy středem je sám Ježíš a my okolo něj.

Moc Vás také povzbuzuji, předkládejte své zranění z církve Ježíši a proste, aby Vás uzdravil. Někdo řekl: Ke Kristově krvi nic nepřidáme, ale potřebujeme ji přijímat. Skrze sv. přijímání se nás Bůh dotýká, posiluje, uzdravuje....

Vyprošuji sílu k přijetí církve, odpuštění i radost z modlitby k Ježíši.

Ať Vám Hospodin požehná, Ježíš ať převezme všechnu tíhu Vašeho srdce na svůj kříž a Duch Svatý ať naplňuje Vaše srdce pokojem, láskou a nekončící nadějí. A velkou radostí z toho, že jste Boží vzácná a milovaná dcera.

Přeje a vyprošuje

Linka víry

-redakčně upraveno-
 

Kategorie otázky: Dějiny církve, výhrady k církvi