Ne každý, kdo mi říká Pane, vejde do nebeského království

Dobrý den, líbí se mi vaše napomáhání lidem na cestě jejich víry, proto bych se i já na vás ráda obrátila s myšlenkami/obavami, které prožívám na mé cestě.
První věc se týká našeho posmrtného života s Pánem. Celý život jsem žila jako křesťanka v myšlence, že jsem zachráněná, ale poslední měsíce jsem se začala bát.
Často přemýšlím nad Ježíšovými slovy, jak říká, že do zatracení vede prostorná cesta a mnoho je těch, kteří jí jdou. Úzká cesta vede do života a málo je těch, co ji nacházejí. Mám to vnímat tak, že tedy většina z nás skončí v zatracení?
Jiná Ježíšova slova, která mě znepokojují: Ne každý, kdo mi říká Pane, vejde do nebeského království.
Také přemýšlím nad tím, jak Ježíš řekne mnoha lidem, kteří dokonce dělali jeho jménem zázraky a znali ho: Odejdi ode mě, neznám tě.
Co mi dává jistotu, že nebudu tím člověkem, který bude od Ježíše slyšet tato slova?
To mě přivádí k další otázce − psali jste v jedné odpovědi, že i nevěřící člověk, který se v den soudu potká s Pánem, mu nakonec řekne ano, i přesto, že v něj nevěřil, ale tím, že celý život jednal dobro, vycházelo to z Boží síly, a tudíž bude přijat do nebeského království. Já jsem se ale setkala s učením, že cesta k Bohu je výhradně skrze Ježíše a bez víry v Něj není možná, k tomu patří i plnění Boží vůle, a tomu všemu předchází křest a eucharistie. Ježíš prý nikdy neřekl slova - stačí být dobrým člověkem a to nás dostane do nebe. Člověk, který v Ježíše neuvěřil, navíc za celý svůj život nelitoval svých hříchů, nepřistupoval ke svaté zpovědi, může tedy v takovém stavu skutečně vstoupit do nebeského království jen proto, že žil vlastně dobrý život?
(A co to vlastně znamená být dobrým, stačí nebýt masovým vrahem a zlodějem: )?) Jsem nešťastná z toho, že moje víra je často více založená na strachu z pekla, než na lásce k Pánu Bohu.
Druhý hlavní problém možná svědčí o tom, že ve víře ještě nejsem úplně vyspělá, protože často se přistihnu, že víru vnímám jako soubor pravidel, která musím splňovat.
Snažím se sice žít podle Boží vůle, důvěřovat v Jeho plán a následovat ho v každé oblasti mého života a věřím, že mě to naplní a udělá šťastnou.
Ve slabé chvíli jsem si ale nejednou uvědomila, o co mají moji nevěřící kamarádi bezstarostnější a šťastnější život než já sama. Našla jsem v životě osobu, kterou miluji. Snažím se v rámci našeho vztahu zachovat to, co bych jako křesťanka měla, není to vždy pro mě lehké a vnitřně jsem nešťastná z toho, jak se často cítím provinile po jakékoliv intimní a krásné chvilce, kterou spolu prožijeme. Přemýšlím nad tím, o co šťastnější jsou moji nevěřící kamarádi ve vztazích, kteří bez pocitu viny a hříchu dělají v této oblasti s partnerem, po čem touží, dokonce to jejich vztah prohlubuje a sbližuje.
Jak jsem říkala, toužím následovat Pána Boha v každé oblasti mého života, i co se týče této, no ne z donucení a strachu, ale z vlastní touhy a přesvědčení, což v tomto případě tak nazvat nemůžu. Přináší mi to víc smůlu než naplnění.
Omlouvám se za dlouhou zprávu, doufám, že dává smysl a předem děkuji za jakoukoliv radu a pomoc.

Vážená ...
děkuji Vám za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Určitě nám vaše trápení není lhostejné a snad se podaří ho ne-li odstranit, tak alespoň zmenšit.

Zkuste si pro začátek představit mozaiku. Množství kamínků různých tvarů a barev tvoří jeden ucelený obraz. V žádném jednotlivém kamínku ho celý nenajdeme a žádný z kamínků nesmí chybět, nebo bude obraz neúplný a tedy alespoň z části klamný. Tak nějak je to s Ježíšovými slovy: Dohromady tvoří sdělení, jehož součástí jsou všechna vámi připomenutá místa. Ale žádné z nich není samo o sobě celým sdělením a zároveň bychom neměli žádné opomíjet. Proti vámi citovaným můžeme postavit jiná Ježíšova slova, třeba o tom, že kdo uvěří, není souzen, nebo že v domě jeho Otce je mnoho příbytků.

Jistotu spásy máme ze strany Boží. Ježíš nám otevřel cestu do nebe, řekl, jak po ní jít, a svěřil církvi prostředky (svátosti…), které umožňují tuto cestu zvládnout. Z naší lidské strany jistotu spásy nemáme. Máme naději, že i na nás se splní, co se splnilo na nesčetném zástupu jiných. Dovolím si srovnání s maturitou. Od prvního ročníku student či studentka ví, že cílem studia (ne nutně jediným) je složit maturitní zkoušku. Ví také, že uspět je běžné, ale ne samozřejmé; občas to někdo neudělá… Mohou oprávněně doufat, ale nemohou si být jistí. A proto se snaží, aby jejich naděje rostla (studují).

Ježíš Kristus vytyčil cestu do nebe a doporučil nám po ni jít. Co ale bude s těmi, kteří o této cestě nevědí? Kde skončí lidé, kteří o Kristu nikoli vlastní vinou nikdy neslyšeli? Myslím, že toho se týká váš druhý dotaz. Od obecného přesvědčení, že tito lidé skončí špatně, se církev postupně propracovala k učení o roli svědomí. Ti, kteří Boha neodmítli, ale nepoznali, budou (také) souzeni podle svého svědomí. Je v tom naděje (ne jistota), že nevěřící (co přesně to znamená?), který v životě poctivě a vytrvale hledal dobro, se k pravému Dobru neotočí zády, až se s ním setká.

Víra je skutečně soubor pravidel, ale ne především a zdaleka nejen. Paradoxně právě pravidla nám umožňují žít svobodně. Protože spoléhám na to, že ostatní dodržují pravidla, odvážím se vyjet autem na silnici, nakoupit potraviny, nebo užívat léky… Pravidla tvoří pevnou základnu, z které se lze odrazit „k letu“. V ideálním případě nejsou poutem, ale součástí životního stylu. Sportovci tvrdě trénují a dodržují přísnou životosprávu. Ale většina z nich mluví o vzrušení ze soutěžení, o touze uspět, o radosti z úspěchu a řadě dalších věcí. Jen málokdo o drilu a pocitu, že byl o něco ošizen.
Křesťanská víra je o osobním, snad lze říci intimním setkání s Bohem. A když jsem se s ním setkal – a místo a čas určuje On, já mohu pouze vyhlížet a připravovat podmínky – je to zkušenost, díky které se páteční posty, nedělní mše a další pravidla stávají nejen snesitelnými, ale především dávajícími smysl.

Nevěřící kamarádi to možná mají snazší nyní, když jsou mladí, zdraví a plní sil. Jak dlouho asi vydrží život postavený na zážitcích, než přijde únava, prázdnota a otrávenost? Ignác z Loyoly, tematizoval svou osobní zkušenost asi takto: Dobré i zlé mi přináší radost, když je konám, ale pouze u dobrého radost přetrvá i poté, co se unavím a přestanu. Hledáme štěstí na chvilku, nebo napořád?

Rozumím tomu, že zamilovanost sebou nese touhu po blízkosti a tělesném kontaktu. Jenom prosím, nezapomínejte, že právě tak láska volá po trvání bez konce, snad mohu říci věčnosti.
 

Linka víry

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích, Pochybnosti a krize víry, Láska v partnerství, příprava na manželství