Modlitba za sebevrahy

Dobrý den. Vždy mě trápila otázka účinnosti modlitby za lidi, kteří si sami vzali život. Z pohledu katechismu katolické církve je sebevražda jedna z nejhorších věcí, kterou může člověk spáchat. A následek těžkého hříchu je věčné zatracení.

Během svého života jsem poznal několik takových lidí, kteří k tomuto zoufalému konci dospěli. Všichni byli slušní a laskaví lidé. Pracovití a dobře se starající o své rodiny. Filozof i psycholog by mi možná dali za pravdu, že sebevrazi jsou většinou hodní lidé. Protože zlý člověk si na svůj život nesáhne, ten ho naopak ničí všem okolo sebe... Zoufalého člověka může snad pochopit pouze ten, kdo sám zoufalství prožil. Když se tlak na člověka vyhrotí do extrému, pak, v kritickém bodu, muže pomoci třeba podaná ruka, nebo slovo útěchy od přítele. Když však místo toho čeká doma třeba manželka se svými výčitkami, tak je zle. A v člověku něco důležitého praskne. Není nic lehčího, než odsouzení druhého člověka.

Proto nás také Ježíš v evangeliích před tím důrazně varuje. Naděje zoufalých lidí je v tom, že milosrdný Bůh uvažuje (doufejme ) jinak, než my, lidé. Také se vždy ptám, kam se u těchto lidí "ztratí" všechno dobro, které v životě vykonali a láska a oběti, které svým bližním věnovali? To se pak nepočítá ? Je to anulováno? Jediný zoufalý skutek to všechno smaže? Na tyto otázky mi ještě nikdo neodpověděl. Kolik nešťastných lidí je asi kolem nás? Mysleme na ně.

-redakčně upraveno-

Milý ...,
souhlasím s Vámi. Mysleme v modlitbě na lidi, kteří prožívají bolest. A že je hodně druhů bolesti, které si, my lidé, vzájemně způsobujeme... I nemocí je mnoho, a ty nás také velmi sužují. A mysleme v modlitbě i na ty, kteří si sami vzali život. My je soudit nemůžeme.

Zamysleme se však nad tím, proč je církev tak „přísná“ na ty, kdo si sami vzali život. Dárcem života je totiž Bůh. A my lidé se na tomto tvůrčím zázraku podílíme. Bůh nás do něj ve svém plánu zapojil. A to je radost. I když matky rodí v bolestech a život přináší spoustu problémů. Ten hřích je v tom, když člověk nepřijímá život jako dar a neuznává Boha jako Pána nad svým životem, když odmítá Boha-Lásku a jeho milosrdenství.

Vy ale správně upozorňujete, že mnozí své rozhodnutí nepovažují za revoltu proti Bohu, nebo proti řádu světa, jen neunesou tu tíhu, kterou na ně okolnosti, nemoci, nebo druzí lidé vložili. A zde je prostor pro milosrdný Boží soud. Vždyť Bůh každého svého tvora miluje a je stále připraven odpouštět.

Proč se tedy dříve pohřbívali sebevrazi mimo hřbitov? Věříme, že obrácení se k Bohu je i pro velkého hříšníka možné až do poslední vteřiny jeho života. Ti, kdo si sami vzali život, jako by se sami o tuto možnost obrácení ochudili. Máme  však naději, že i toto dokáže Boží milosrdenství vyřešit.

Bůh (ať) Vám žehná.

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích