Modlitba - roztržitost

Dobrý den,

ráda bych se poradila ohledně své modlitby.  V Boha věřím, svěřuji se mu a občas se dočkám i "odpovědi":) To když mi na mysli vytane nějaká věta nebo vzpomínka, která je jakoby cílenou reakcí.

Modlím se většinou vlastními slovy. Děkuji za to, co mám, že žiju v míru, v dostatku, mám zdraví, zdravé děti a vnuky, což je hodně, prosím o Boží milost pro mne a moje blízké... a pak zakončím modlitbou Otčenáš. Když se modlím víc modliteb, ztrácím pozornost a modlitby odříkávám automaticky. To samé mám v kostele. Do kostela chodím velmi málo. Mši mám již tak zautomatizovanou, že bych ji snad (berte to s humorem) dokázala sloužit. Za chvíli se při modlení věnuji všedním věcem, sleduji obrazy, květinovou výzdobu apod.

Více mně vyhovuje čtení Bible na každý den  na stránkách vira.cz, včetně zamyšlení a odkazů na konci. Tak se k tomu můžu kdykoliv vrátit, popřemýšlet nad tím v klidu nebo když se mně myšlenky zatoulají. Ke zpovědi bohužel nemůžu, protože jsem rozvedená. (Manžel si našel milenku, rozvedl se se mnou a nyní již také nejsem sama.)

Co se týče modlitby, není to málo? Máte nějakou praktickou radu, jak udržet pozornost při mši a delších modlitbách. Trošku mně pomáhá, když modlitbu hlasitě čtu (využívám např. modlitby ze stránek Vojtěcha Kodeta) Zkrátka nesmím modlitbu znát z paměti.

Děkuji. Mějte krásné a požehnané dny.

Milá...,

děkuji za Vaše upřímná slova, která vycházejí z životní reality! 

V listu sv. apoštola Pavla jsme vyzváni: „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ Podobně v 18. kap. Lukášova evangelia Ježíš vypravuje podobenství, aby ukázal, že je třeba stále se modlit a neochabovat (L18, 1 a dále). To je „vysoká laťka“ nebo vzdálený ideál; snad ano, ale z těchto a dalších textů je patrné, jak je pro křesťana modlitba nezbytná a důležitá. Mnoho duchovních otců a církevních učitelů nám ukazuje, že o věrnost v modlitbě je třeba zápasit a je to skutečně cesta dlouhá, nesnadná, klopotná a namáhavá. S roztržitostí a nesoustředěností během modlitby bojujeme všichni a není to, samozřejmě, důvod k tomu, abychom na věrnost v modlitbě rezignovali.

Na začátku je dobré nestanovovat si nerealistické cíle (kolik modliteb se pomodlíme a jak dlouho apod.). Což může být málo stát před Bohem Otcem, tak jak nás naučil Ježíš? (srov. Mt 6, 9-15) Nejde o slova, nejde o odříkávání, ale o postoj člověka, který si uvědomuje, jak je zcela závislý na Otci (Jan 15, 5-7), a je si vědom Jeho nekonečné lásky a milosrdenství. Modlitba nejsou jen slova a prosby, ale také naslouchání a podání srdce tomu, který nás miluje. Bůh opravdu touží po naší soustředěné modlitbě, kdy se k němu obracíme celým srdcem, celou duší a celou myslí.

Z moudrosti církevních otců, a i z vlastní zkušenosti můžeme po čase poznat, že „mít po ruce“ (to je znát z paměti) krátké texty například ze žalmů, z Písma svatého nebo z nám blízkých pevně formulovaných modliteb (např. „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou“, „Bože pospěš mi na pomoc“, „Pane, zachraň mě“…) mohou být právě pomocí proti vtíravým myšlenkám a roztržitostem, které nás trápí.

Podobně při liturgických modlitbách v kostele můžeme prosit Pána o pomoc, aby nás zachoval s pohledem srdce, které je upřeno na Něj a pomohl nám „nebloudit“ v myšlenkách a pokojně se k Němu stále navracet, dávat Mu přednost, osvědčit věrnost.

Je třeba také zohlednit skutečnost, že velmi záleží na tom, na co se během dne díváme, čemu věnujeme pozornost, na co myslíme, na čem lpíme, co v nás vyvolává strach, napětí, zlobu, úzkost… To vše pak vyvstane a maří naši snahu o ztišení a pozdvižení srdce k Bohu.

Ačkoli je Vaše situace složitější, přece skrze svátost křtu a milost víry, kterou Vám Pán daroval, patříte do církve. Možná by stálo za to domluvit si s knězem duchovní rozhovor (třeba výhledově pravidelně, poprosit ho o modlitbu za to, s čím bojujete. Může Vás také nasměrovat na nějaké modlitební společenství. Je výborné, že si, jak píšete, čtete pravidelně Boží slovo na vira.cz, ale je také dobré slyšet i výklad slova v rámci homilie a slyšet i svědectví ostatních křesťanů, jak slovo chápou, jak mu rozumí, jak usilují o soulad svého života s Božím slovem.

Modlitba vlastními slovy je velmi cenná, když je upřímná. A také se mi líbí Vaše vděčnost, kterou Pánu Bohu projevujete. Vděčnost je velká věc…

Dále bych Vám doporučila hledat cestu i k modlitbě ticha, v tichu. Jak říká jeden bonmot (a hluboká moudrost) "Bůh nejhlasitěji promlouvá v tichu". Existuje o tom dnes dostatek literatury a i křesťanských inspirativních duchovních cvičení. Doporučuji jen pro orientaci pár textů:

• Ticho napomáhá k hlubšímu vnímání (nejen Boha)
• Nejkrásnější je modlitba tehdy, když přicházíme před Pána, setrváváme před ním v tichu a díváme se na něho. 
• Je potřeba v tichu naslouchat, až se staneme vnímavými pro to, co nám chce Bůh říci.
• "Dívám se na Boha a on se dívá na mě"
• Doporčená knížka: Thomas Keating, Otevřená mysl, otevřené srdce, Kontemplativní rozměr evangelia
• Téma ticho a mlčení na webu vira.cz

Dále si myslím, že by Vám také pomohla dobrá duchovní četba. Inspiraci můžete hledat na stránkách vira.cz, kde je zveřejněno mnoho ukázek z kvalitní duchovní literatury, včetně knih o modlitbě, které by Vám mohly být inspirací. Viz modlitba.

Kéž Vás Bůh stále provází a mocně Vám žehná!
Linka víry

Kategorie otázky: Modlitba, Pochybnosti a krize víry