Mám strach z války

Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o Váš pohled. Poslední čas  mi přichází na mysl reálná skutečnost války a s tím i strach z toho, že budeme trpět, jako trpí teď na Ukrajině  a všude, kde se válčí a válčilo.

Jak žít ve válce? Jak se člověk může bránit? Je přípustné  lhát, podvádět agresora, atd? A jak se staví církev k těm, kteří si  vzali život, protože věděli, že je čeká smrt?  Není to někdy lepší, než  dělat vše možné, aby člověk za každou cenu přežil? Jak rozlišit, kdy se obětovat a kdy bojovat za přežití?  Jak rozlišit Boží vůli?

Milá paní...

V souvislosti se světovým děním se do Vašeho podvědomí silně promítá jakási plíživá ÚZKOST.

Ptáte se, jak se má člověk eticky chovat v podmínkách  válečných konfliktů. Tím, že zmiňujete v textu také Boha a kladete otázky po morálních hodnotách, myslím, že nejúčelnější pro Vás  bude hledat odpovědi z tohoto směru.  Takový postup je klíčem dávající naději na nalezení vnitřní rovnováhy.

Věřte, že Bůh, který je skutečným Tvůrcem, a tedy i vládcem Vesmíru, je dominantní i ve věcech týkajících se každého člověka. Nestojí mimo dějiny lidského rodu na této planetě Zemi. Naopak je jejich garantem, a to v každém lidském jedinci, kterému byla s darem života, také darována svoboda. Včetně svobodné vůle k rozhodování a volbě mezi dobrem a zlem.

Na jednu stranu nikdy nebylo cílem Božího plánu o člověku zabydlet se na Zemi. Naopak, náš život je  příprava na setkání se svým Tvůrcem a Otcem, jehož láskyplný zájem nás každého jednotlivě na cestě k Němu doprovází.

Na druhou stranu to neznamená pasivitu. Máme tu např. starozákonní biblický požadavek "Jděte a podmaňte si zemi". A ani v novozákonním podobenství o hřivnách se lenost a pasivita nechválí. Nejsme loutky v Božích rukou. Máme odpovědnost za kvalitu života, který nám byl narozením darován.

Strach lidem „svazuje ruce“ a brání jim samostatně se rozhodovat. Tak je ideálním nástrojme „toho Zlého“. Napadá mě příběh misionáře  Josefa de Veuster (P. Damiana), jeho laických pomocníků a  sester františkánek  z USA, kteří se strachu postavili a dobrovolně se rozhodli zůstat na havajském ostrově Molokai, aby ošetřovali domorodce postižené leprou. Stejný postoj milosrdenství i odmítnutí strachu a obav z vlastní smrti zaujalo i mnoho dalších křesťanů za podobných okolností.

Pokud se ptáte po morálním právu na sebevraždu – napadá mě konkrétní příběh, příběh parašutistů obklíčených v pravoslavném kostele po atentátu na Heydricha. Spáchali sebevraždu. Hlavní motivací k tomuto krajnímu kroku ale nebyl strach z vlastní smrti, nýbrž morální odpovědnost. Věděli, že pokud padnou do rukou nepřítele, hrozí, že by při mučení nevyzradili další lidi v odboji.  Bůh lidem dokonale vidí do srdce. Bylo by pošetilé, pokoušet se před Ním cokoliv skrývat.

Podobně bylo jistě morálně přípustné účelově klamat a zapírat vyšetřovatelům StB během období „vlády jedné strany“. Píšu z vlastní zkušenosti. Měli jsme odpovědnost  za své rodiny a spolupracovníky, kteří byli také otci živiteli a matkami od rodin s mnoha dětmi. Nebylo tedy v našem zájmu nechat se kriminalizovat a zavírat do vězení. Ano, je svrchovaným právem každé lidské bytosti, chránit si svoji vnější, a především vnitřní svobodu.

Lidé žijící bez opory ve víře reálný fakt smrti pochopitelně děsí svojí neodvolatelnou konečností. Bible nám radí, spoléhejte především na Boha a jeho dokonalou moc nad dějinnými i osobními situacemi.

Jako křesťané s vírou přijímejme realitu a moudře s ní pracujme. Rozhlížejme se denně kolem sebe. Pozorujme pozorně lidi, přírodu, vesmír. Přemýšlejme o mezilidských vztazích, lásce, přátelství, velkorysosti, skutečné solidaritě srdcí (milosrdenství). Naučme se žasnout nad světem, který nás obklopuje. Pěstujme upřímné a nezištné vztahy. „Láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš“, říká Antoine de Saint Exupéry. Odmítejme pro sebe narcismus a hédonismus v jakékoliv formě. Prosme Boha, aby nám ve zdánlivě všedních situacích pomáhal.

Je nezbytné vyhradit si privátní čas na přemýšlení o všedních věcech, ale i promýšlení složitějších témat, které člověka metafyzicky přesahují. Zajímejme se o svět kolem sebe, včetně politiky, ale každý poznatek a poznané souvislosti vkládejme Bohu do rukou tím, že odmítneme se jimi stresovat. Naučme se říkat Bohu obsahově nejdokonalejší modlitbu: Buď vůle tvá…

…a na závěr přidám jednu praktickou pasáž, kterou si v Novém zákoně ekumenického překladu najděte a držte se jejího obsahu, a to klidně po celý zbytek života. Je z listu sv. Pavla Filipanům 4,4-9:

 Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!
Vaše mírnost ať je známá všem lidem. Pán je blízko (vždy člověku nablízku).
Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.
A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
A konečně, bratři (sestry), přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, milé, co má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost a je-li něco chvályhodné.
Čemu jste se naučili, co jste přijali, slyšeli a viděli u mne, to čiňte. A Bůh pokoje bude s vámi.

Přeji vám, abyste brzy tohoto Boha pokoje a radosti nalezla ve svém srdci a zamilovala si Ho v naprosto jedinečném osobním vztahu. Věřím, že překvapivě také zjistíte, že Bůh má úžasný smysl pro humor.

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Pochybnosti a krize víry