Mám kamarádku, se kterou už nechci kamarádit...

Mám kamarádku z kostela. Jednu dobu jsme si byly hodně blízké. Pak ale do kostela chodit přestala. Začala říkat, že její cesta k Bohu je metal. Střídá kluky, kouří marihuanu...

Už se s ní nechci bavit, vlastně z ní mám skoro strach. Pokaždé, když se s ní mám bavit, bojím se, jaké šílenosti mi bude zase vykládat. Zároveň  jí ale nedokážu říct, že se mi tyhle věci nelíbí.  

Chtěla bych naše kamarádství ukončit, protože už to vážně nedávám, ale bojím se, abych jí neublížila. Je mi jí vlastně líto. Její rodina nefunguje, možná nikdy neměla nikoho, kdo by ji měl doopravdy rád. Prosím o radu. 

-redakčně upraveno-

Děkuji Ti za dotaz, byť není jednoduché na něj odpovědět. Má slova, prosím, vezmi s velikou rezervou, protože vás neznám.

Jednou jsem slyšel citát, který bych mohl parafrázovat asi následujícím způsobem: V dobrých vztazích není vše jen dobré. Dobrý vztah je i o tom, co dokážeme překousnout, jaké překážky dokážeme zdolat, jaké útrapy jsme s druhým člověkem ochotni překonat. To všechno takový vztah činí velice silným.

Na druhou stranu mne napadl příměr. Rád běhám. Každý rok zkouším uběhnout půlmaraton. Je to dlouhý běh. Stává se mi, že se v jeho průběhu držím někoho, kdo běží podobným tempem jako já. Ale po nějaké době zjistím, že mne ten člověk spíš zpomaluje. Tak ho předběhnu a běžím dále svým tempem.

V těchto dvou myšlenkách se podle mne ukrývá i tvé dilema: nechat být - vytrvat.

Napadá mne třetí myšlenka. Stojíme před zavřenými dveřmi. Tlačíme co největší silou, abychom je otevřeli a ono to stále nejde. Co vyzkoušet, jestli se náhodnou neotevírají směrem k nám. A ejhle, ono to jde lehce. -
Co takhle zkusit změnit tvou perspektivu? Dokonce to i naznačuješ: “Je mi jí vlastně líto. Její rodina nefunguje, možná nikdy neměla nikoho, kdo by ji měl doopravdy rád.”    Dobrý kamarád se mnou přeci nemusí vždy souhlasit - ale pro názor nebo odlišný postoj mne nemusí opustit. Třeba se kamarádíme právě pro upřímnost, otevřenost, ochotu vyslechnout… Kamarády, kteří mi řeknou i kritiku, si osobně hýčkám.

Kdyby po Tobě Tvá kamarádka chtěla, abyste chodily na metalové koncerty, společně na diskotékách balily kluky, kouřily mařenu a opíjely se, pak bych se vůbec nedivil, že by ses s ní chtěla definitivně rozloučit.

Možná je řešení ve Tvé hlavě a srdci, a ne v jejím chování. Její chování nezměníš, ale nemusíš si ho tak brát a trápit se kvůli němu. “Každý člověk je svého štěstí strůjce,” říkal jeden můj známý. Ale musí to opravdu důvod pro ukončení vašeho vztahu? Rodiče své děti v normálním případě také neopouští, i když s nimi nesouhlasí. Natož Bůh! Ten nás neopouští, ani když naše skutky jsou úplně mimo.

Na závěr bych ještě reagoval na tvou poznámku: "Chtěla bych naše kamarádství ukončit, protože už to vážně nedávám, ale bojím se, abych jí moc neublížila." Myslím si, že nejhorší, co se ve vztazích může kolem rozcházení dít, je mlčení, vyhýbání se, hraní si na to, že se nic neděje. Lepší je na rovinu říct konec, než vztah udržovat ve vegetativním stavu nebo čekat, až to ten druhý pochopí, a ukončí to sám. Není nad upřímnost. Ta je v takových případech vyjádřením silné osobnosti.

Nevím, jestli jsem ti poradil. Jak jsem psal na začátku, těžko radit. Ale aspoň jsem se rozdělil o několik myšlenek, které mne v souvislosti s tvým dotazem napadly.

Přeji ti hodně síly, odvahy, citlivosti, rozumnosti. Bůh Ti i Tvé kamarádce žehnej.

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Vztahy, přátelství, kamarádství