Má maminka trpící demencí hřích?

Mám dotaz ohledně své 88leté maminky, která trpí pokročilou demencí. Celý život žila hlubokou vírou a obětavě nás vychovala. Nyní si již nepamatuje nedávné události ani členy rodiny. V poslední době jsem ale zjistila, že v noci prochází dům, bere moje osobní věci a cennosti a schovává si je do svých skříní. Když se jí na to zeptám, tvrdí, že jsou její, nebo si nic nepamatuje. Někdy propadá záchvatům hněvu, křičí na nás a obviňuje nás, že jí chceme ublížit nebo že jí krademe věci. Velmi mě to rmoutí, protože vím, jak mírná a laskavá a poctivá vždycky byla. Kde se to v ní bere? Má maminka kvůli tomuto jednání před Bohem hřích?

Její zpovědi jsou omezeny na jeden, dva hříchy, protože jak ona sama praví nedělá nic špatného, modlí se, i když už do kostela pro omezení věkem nechodí, ale kněz ji nosí v neděli eucharistii, a snaží se alespoň přes televizi být účastná slavení Eucharistie. Také se často modlí.

Dobrý den,
předně bych Vám chtěl vyjádřit hlubokou podporu a uznání za péči, kterou své mamince věnujete. Doprovázet blízkého člověka labyrintem demence je nesmírně vyčerpávající služba, která od pečujícího vyžaduje až hrdinskou trpělivost a lásku. Vaše situace je choulostivá, ale maminka v této situaci určitě před Pánem Bohem hřích nemá. 

Ztráta kontroly nad svým jednáním, nesoulad mezi celoživotní vírou a současným chováním je bohužel častým projevem demence. U vaší maminky kvůli pokročilé demenci zcela chybí plné vědomí a svobodná vůle. Její mozek již nedokáže správně vyhodnocovat realitu, časové souvislosti ani morální rozměr všedních úkonů. Schovávání věcí v noci ani obviňování z její strany není projevem zlé vůle nebo chamtivosti, ale symptomem nemocné mysli.

Lidé s demencí často ztrácejí pocit bezpečí. Svět kolem nich se stává cizím a nesrozumitelným. Hromadění nebo schovávání věcí (často i předmětů, které jim nepatří) je podvědomou psychologickou obranou. Maminka si tímto způsobem – na úrovni instinktů, nikoli rozumu – snaží vytvořit bezpečné zázemí, „zabezpečit se“ nebo si potvrdit vlastní existenci ve světě, který se jí ztrácí před očima.

Bůh vaši maminku dokonale zná. Vidí její celoživotní oběti, její živou víru i modlitby. Současné projevy nemoci jsou pouze poruchou „tělesné schránky“, nikoli odpadnutím od víry.  

Neobviňujte ji a netrapte ji tím, že jí budete říkat, že bere věci, které jí nepatří. To by v ní vyvolalo jen úzkost, zmatek a pocit ublížení. Protože si skutek nepamatuje, vaše slova by vnímala jako nespravedlivé osočení.

To, že jsou její zpovědi omezeny na pár vět, je v tomto stavu zcela přirozené. Kněz, který ji navštěvuje s eucharistií, si je stavu její mysli jistě vědom. Pro platnost svatého přijímání u takto nemocných lidí stačí, když projevují základní zbožnost a úctu k eucharistii (což vaše maminka skrze modlitbu vyjadřuje). Boží milost v eucharistii působí nezávisle na tom, jak moc funguje náš intelekt.

Zkuste se tím tedy spíš netrápit, pokud je to možné, cenné nebo důležité věci zamykejte nebo uklízejte mimo její dosah. Místa, kam maminka věci schovává, berte jako její „tajné schránky“, které můžete v tichosti občas zkontrolovat a věci vrátit na místo, aniž by o tom věděla.  

Pán Bůh na to všechno určitě pohlíží shovívavě.
 

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům, Křesťanská etika, hřích