"Jako i my odpouštíme svým viníkům"

Ježíš řekl (Lukášovo evang.): než přistoupíte k motlitbě, odpusťte svým viníkům… Ptám se, jak jim mám odpustit, když si myslím, že nemám žádného viníka? Ano,  v mém okolí je několik lidí, o kterých vím, že mne nemají rádi. Nedokážu určit proč, čím jsem jim ublížil. A protože vím, že mne nemají v lásce, nevyhledávám s nimi setkávání. Nemám ale žádnou potřebu jim ubližovat, nevím, že bych je pomlouval. Více méně jsem je zařadil k miliardám lidí, se kterými se jednoduše nestýkám. Stejně jako s lidmi z města, které sice znám od vidění, ale jsou mi “lhostejní”. Maximálně se pozdravíme a to je veškerá interakce. Jak mám rozumět pojmu: můj viník? Děkuji.

Dobrý den,
myslím, že Vaše chápání termínu „můj viník“, je správné. Určitě je dobré přijímat slova Ježíše a řídit se jimi i v této oblasti. Můžete být šťastný, že nemáte ve svém okolí žádného člověka, který by vůči Vám měl vážné výhrady a neměl Vás v lásce.

Jsme obrazem milujícího Boha, a proto i my máme milovat a mít rádi druhé lidi. Jestliže mě Bůh miluje a já jsem mu uvěřil, je mou povinností usilovat o odpuštění. Ne vždy se to ale plně daří. Můžeme chtít po člověku, kterému bylo velmi ublíženo, aby beze zbytku odpustil? A zvláště v případě, kdy druhá strana odpuštění nevnímá jako důležité? Jistě můžeme, ale je to krajně obtížné a někdy i nemožné. Člověk může odpustit, ale nezapomíná. Bůh, kterého prosíme o odpuštění, zcela odpouští a na naše hříchy již nikdy nevzpomene. Tím si můžeme být naprosto jisti. Naše prosba o odpuštění musí být ale upřímná.

A právě upřímnost naší touhy odpustit je velmi důležitá. Můžeme stokrát denně bezmyšlenkovitě odpustit, ale mnohdy stačí pouze jednou a zcela upřímně. Připomínám tedy (a věřím, že se o to snažíte), abyste před každou modlitbou vzpomněl na Ježíšova slova o odpuštění Vašim viníkům. Mnoho lidí potkáte jen jednou v životě, s jinými se setkáváte skoro denně, další (např. politici) jsou součástí Vašeho života díky svému veřejnému působení. Svými postoji, slovy i konkrétním jednáním nebo naopak nejednáním v nás mohou vzbuzovat určitou nespokojenost, zlost, hořkost, křivdu, mrzutost. Odpuštění je naše každodenní povolání a často i náš každodenní zápas při následování Ježíše. Někdy to může být bolestivé, ale odhalení skrytého neodpuštění, zatrpklosti a mrzutosti v našem srdci je důležité. Jsou to dveře k naší vnitřní svobodě a uzdravení. (Podle knihy Neal Lozano, Pět klíčů modlitby za osvobození )

Někdy se stává, že si člověk komunikaci tam, kde je pro něho těžká, nahradí nějakou zbožnou akcí. To ale není řešení. To může být zdánlivě „svatý“ podvod. Jistěže jsou situace, kdy je lépe se za druhého, který se mě dotkl,  pomodlit než si např. vynucovat rozhovor, protože v danou chvíli o tom mluvit nelze. Ale pak je třeba později najít chvíli vhodnou pro oba.  (Podle  knihy: Aleš Opatrný, Příprava na manželství)

Povzbuzuji Vás tedy, abyste všechna svá setkání (reálná či virtuální) zahrnoval zejména do Vaší večerní modlitby, která má být i určitým zpytováním svědomí. Třeba těmito slovy: “Kolik tváří jsem dnes potkal/viděl? Kolika jsem pomohl a kolik lidí jsem opomněl? Kolik z nich se na mě třeba právem zlobí, i když já to vnímám úplně jinak a nerozumím, čím jsem jim mohl ublížit. Kolik z nich mě něčím popudilo, rozmrzelo?" Proste za odpuštění i těchto svých nepatrných poklesků a ze srdce odpusťte těm, kteří se Vás dotkli.

* K tématu doporučuji texty: 

Jako i my odpouštíme našim viníkům  z knihy papeže Františka "O modlitbě Otče náš"

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Vztahy, přátelství, kamarádství