Když píšu kázání

aneb ´jasno v srdci ´

z knihy Dívat se srdcem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Když například píšu nějaké kázání začnu samozřejmě se čtením odpovídajícího biblického textu. Pak přichází na řadu řecký text, příslušné slovníky a ten či onen komentář. To znamená, že kázání začíná v hlavě. Poté se zvednu, jdu do kaple a tam pokleknu, protože co se zrodilo v hlavě, to je třeba přenést do srdce.

Místo, jaké zaujímá v životě člověka hlava, je srovnatelné s jednou z vysokých hor v pohoří, zatímco srdce je hlubokým údolím. Když zavoláte z hory do údolí, vzniká ozvěna, echo. Přichází-li zpět, pak se to nazývá správně katecho, katecheze. Neříkáme přece nadarmo: čeho je srdce plné, tím ústa přetékají.

Jestliže toho dosáhnu, vrátím se ke svému pracovnímu stolu. Pak to jde většinou celkem rychle. Nejprve musí ovšem předcházet naladění v srdci - a to neplatí jen pro kázání, ale veškerou teologickou práci: musí být jasno také v srdci.

Než se látka dostane z hlavy do srdce, začínáme si uvědomovat, že na to, co musíme říci ostatním, sami nestačíme. A tak reagujeme přirozeně tím, že podvědomě Ježíšovo poselství umenšíme

Kde se profesoři teologie cítí spíše státními úředníky než muži církve a lidmi víry, tam to bude špatné a neplodné.