Je jenom jeden Bůh. (Řím 3,30) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

Vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha

Slova ´třetího dne vstal z mrtvých´, jsou vlastně jádrem celého vyznání víry

z knihy Credo , vydal(o): Pastorační středisko

věřím v Ježíše Krista, který
. . . TŘETÍHO DNE VSTAL Z MRTVÝCH,
VSTOUPIL NA NEBESA,
SEDÍ PO PRAVICI BOHA OTCE VŠEMOHOUCÍHO.


Ta slova, že Ježíš "třetího dne vstal z mrtvých", jsou vlastně jádrem celého vyznání víry a měla by být jádrem celé křesťanské víry. Bylo by na místě položit si otázku, do jaké míry hraje Kristovo vzkříšení v mé víře roli? To by měla být otázka pro každého z nás, otázka velice důležitá. Zcela prakticky: když se budete třeba připravovat k svátosti pokání, tak si nakonec uvědomte své hříchy, o kterých jste přemýšleli, a pak skutečnost Kristova vzkříšení. Abychom si jasně uvědomili, že naše hříchy se nás třeba dotýkají v té chvíli velmi bolestně, ale že naděje není v nich, ale ve vzkříšeném Kristu. Je to zdánlivě velice banální, ale je to moc důležité. Máme totiž sklony věnovat největší pozornost právě tomu, co nám zrovna tlačí na palec a ne tomu, co je nejdůležitější.

Kristovo vzkříšení bezesporu nejdůležitější je. Když byste něco podrobnějšího četli o vzniku evangelií, dozvíte se tam, že historie utrpení a k tomu připojené vzkříšení bylo jádrem, okolo kterého krystalizovala evangelia. To byl ústřední bod. Ježíšovo vzkříšení je věc, která je striktním způsobem nedokazatelná. Nemůžeme podat jasný a objektivní důkaz, jak my tomu dneska rozumíme, že Ježíš vstal z mrtvých. Ovšem tím vůbec není řečeno, že naše víra visí jen tak ve vzduchu, to ne. My se opíráme o víru našich předchůdců a tedy zejména o víru apoštolů. A nejenom o tu víru samotnou, ale i o všechny okolnosti, jež kolem toho byly.

Ježíš, který zemřel na kříži, byl vlastně pro své okolí člověkem prokletým. Pro Židy přece platilo: "Proklet, kdo visí na dřevě." Apoštolové, kteří byli spjati s židovstvím, či kteří z něho vyšli, začali po vzkříšení a seslání Ducha sv. hlásat víru v tohoto Krista jako vzkříšeného. Dělali věc, kterou bychom rozumně označili za nerozumnou, protože přece s tím se nemohli chytit. Tento Ježíš měl přece nejhorší pověst. Pověst zločince a vyvrhele a oni hlásali - ó, hrůzo - že vstal z mrtvých.

Jak k té víře přišli, vždyť ve chvíli, kdy Ježíše křižovali, utekli, až na Jana? Nu, nedá se to vysvětlit jinak, než že sami museli prožít otřesný zážitek setkání s Ježíšem, který by jejich názory zcela přestavěl a který by je zbavil i strachu. Že museli prožít něco tak mohutného, že nemohli jinak, než kázat, přestože jim z toho nekoukala žádná vyhlídka. Žádné jiné motivy nemohli mít.

Takhle nějak to bylo. My se opíráme o to, že se vzkříšeným Kristem se setkala řada lidí, že našli prázdný hrob, že mezi Židy se rozšířila ta lež, že hrob vyprázdnili Ježíšovi učedníci a Kristovo tělo unesli - tohle jsou všechno jen takové pomocné vedlejší věci, které nám o tom mluví. Ale tím hlavním důkazem pro Kristovo vzkříšení asi zůstává víra apoštolů ve vzkříšeného Pána, kterou apoštolové hlásali a která se jinde nemohla vzít.

Jestliže Kristus vstal z mrtvých a jestli tomu věříme, pak je ještě třeba o tom mít správnou představu. To je to, o čem už tady byla mnohokrát řeč, nepředstavovat si vzkříšení jako návrat do tohoto života, ze kterého dotyčný smrtí odešel, ale jako ten další krok, který leží za hranicí smrti, ale který je zcela Boží. Vzkříšení není návrat do života, to je cesta dopředu, k Bohu. Je to překonání smrti životem, a to životem, který je Boží.

Tento Ježíš tohoto života dosáhl. Proto patřil nejen do sféry lidské, ale už do sféry božské. Písmo nám celou tuto skutečnost rozkládá asi tak, jako hranol světlo. Říká: "Vstal z mrtvých, setkal se s učedníky, vstoupil na nebesa." Už jsem několikrát říkal, že to "vstoupil na nebesa" neznamená žádný vesmírný let. Je to jenom vyjádření skutečnosti, že Ježíš je na Boží úrovni. A že je tam jako vzkříšený člověk - to "člověk" nesmíme škrtat.

A co nám o tom všem říká Písmo, kdepak je popsáno, jak Pán Ježíš vstává z mrtvých? Je dobře, že to nikdo neví, samozřejmě to nikde není popsáno. Co tam však je, co se týká vzkříšení? Je tam několik témat: prázdný hrob, setkání se Vzkříšeným, anděl vysvětlující slovo a dále to, co předcházelo - předpověď. Kromě evangelií je nejdelší pasáž o vzkříšení Ježíšově (i našem) v 1 K 15 - je to nejrozsáhlejší text sv. Pavla na téma smrt - vzkříšení.

(Je dobré si pamatovat: 1 K 11: večeře Páně, 1 K 12: dary Ducha, 1 K 13: velepíseň lásky, 1 K 14: opět dary Ducha, jejich užití, 1 K 15: řeč o smrti a vzkříšení; k těmto kapitolám se totiž člověk často vrací.)

Nejdůležitější z výše uvedených témat je setkání se Vzkříšeným. Prázdný hrob totiž sám o sobě je sporná záležitost (viz Mt 28, 11 - 15). Ale prázdný hrob ve spojení s vysvětlujícím slovem je věc jiná. To dohromady však směřuje k setkání: "Jděte do Galileje ..." Vše doplňuje předpověď, ze které nejdříve apoštolové nebyli moc moudří, ale při zpětném pohledu dávala vysvětlení. Předpověď - odsouzení - smrt - vzkříšení: vše dohromady dává smysl celé události.

Podíváme se nyní na některé novozákonní texty, které s tím vším souvisí, abychom si je aspoň trochu osvětlili. Matouš, Marek a Lukáš svá vyprávění vpodstatě končí ukřižováním. Nejde jen o to, že poslední kapitoly v některých rukopisech nejsou, ale zejména o literární hledisko. Pro ty, kdo uvěřili v Ježíše jako Pána, nebylo třeba tolik zdůrazňovat, že Ježíš je vzkříšen, ale bylo třeba vyzvednout, že on skutečně trpěl a zemřel. Lidé, kteří uvěřili po kázání apoštolů, se setkali se zvěstí o vzkříšeném Ježíši a zejména s jednáním v moci a síle Ducha svatého. Ježíš je pro ně Spasitel a teď je třeba jít zpět a říci: "Ano, to je ten, kdo zde skutečně žil a zemřel." Teprve později se řekne: "Ano, je to ten, kterého položili do jesliček." Tedy postup nebyl chronologický a novozákonní spisy jsou vystavěny podle toho, jak bylo evangelium hlásáno. Hlasatelé mluvili a zejména jednali v síle Ducha svatého, tedy jinak, než jejich okolí. Hlásali živého Krista - tedy vzkříšeného! Takový Kristus se nám však může jevit nedostupný, někde daleko u Boha. Proto je třeba tuto zvěst "uzemnit": on je také ten, který zde žil a vzal na sebe naše hříchy (Fp 2, 5 - 11). Celý pozemský život Ježíšův je zajímavý jenom proto, že jsme uvěřili v něho vzkříšeného. O vzkříšení se mezi křesťany mnoho nemluví, ale o kříži a utrpení se mluví mnohem více, to se dá "vybarvit" - to však není to, co člověka chytne za srdce. Bez setkání se Vzkříšeným nelze křesťanství pochopit.

Nyní se tedy podíváme na některé texty konkrétně. Matoušova řeč o utrpení končí pohřbem. Potom je tu několik různých zvěstí: setkání Marie z Magdaly a jiné Marie s andělem, setkání žen s Ježíšem, řeč o vojácích - "ukradené tělo" a "slavnostní" závěr. Závěr je důležitý proto, že zde Ježíš nevypráví učedníkům, jak to vlastně bylo s jeho vzkříšením, ale posílá je, aby hlásali a získávali mu další učedníky. Potom bude vzkříšený Ježíš poznáván. Je tedy naším úkolem ne zkoumat vzkříšení, ale poznat se se vzkříšeným Ježíšem. Znát se se Vzkříšeným není vůbec samozřejmé, ale je to nesmírně důležité, bez toho se nedá žít plné křesťanství.

Marek končí popis utrpení opět uložením do hrobu. Následuje dvojí řeč, týkající se vzkříšeného Ježíše: ženy jdou pomazat mrtvé tělo a setkají se s andělem, druhá mluví o různých setkáních se Vzkříšeným. Není to však chronologický popis! Časová posloupnost je naprosto nezřetelná, ale i nedůležitá. Zásadní, z toho plynoucí, závěr je, že Ježíš žije - nezůstal ve své smrti.

Lukáš opět končí řeč o utrpení pohřbem, pak ženy jdou ke hrobu, setkají se s anděly: "Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl..." Lukáš se často odvolává na slovo buď Ježíšovo, nebo Starého zákona. Petr pak běží ke hrobu a vrací se v údivu. Tedy prázdný hrob bez vysvětlujícího slova ještě nic neříká. Potom následuje krásné líčení cesty do Emauz (L 24). Přesně vystihuje situaci mezi učedníky a obrací důraz na slova proroků - tedy židovsky legitimní výklad. Navíc zde vystupují dva svědci - muži, což bylo pro Židy také důležité (na ženy moc nedali). Poznávají ho při lámání chleba a pak jim mizí z očí. Vzkříšený Ježíš není uchopitelný, "polapitelný" v našem pozemském světě. Svědectví těchto učedníků se shoduje s tím, co zažil Petr - první mezi učedníky. Následuje další zjevení jedenácti, kde Ježíš pojedl a dále slibuje Ducha svatého. Tedy učedníci mají hlásat evangelium, ale až po obdržení darů Ducha svatého. I dnes zůstává toto vše v platnosti. Pro hlásání evangelia je třeba setkání se Vzkříšeným, rozpomenutí se na slova proroků a pomazání Duchem. Je to však podmínka nutná, nikoli postačující.

V Janově evangeliu po pohřbu následuje Marie Magdalská u prázdného hrobu. Potom přicházejí Petr a Jan. Petr vejde do hrobu a vidí plátna a šátek. Druhý učedník "vešel... spatřil vše a uvěřil". Neřekl: "Je to jasné," uvěřil.

"Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých." Zde je opět ukázáno, že Písmo je velice důležité. Je-li něco v Písmu, je to věrohodné. A je třeba uvěřit, protože to není snadno evidovatelná skutečnost. Následuje setkání Ježíše s učedníky spojené s darováním Ducha svatého a příběh s Tomášem. Zde není psáno, že Tomáš šel a vložil ruce do Kristových ran. On Pánu odpověděl: "Můj Pán a můj Bůh." Ježíš říká: "Věř." A on odpovídá vyznáním víry, nikoli "zprávou o ohmatání". Tomášova věta říká mnohem víc, než kdyby řekl: "Já jsem si sáhl." To by bylo málo, týkalo by se to dané chvíle. Vyznání víry se však týká celého života. A evangelium právě vede k vyznání víry, ne k ukojení zvědavosti. Ježíš říká: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." Evangelium směřuje do budoucnosti, nevede k tomu, aby člověk "uvízl" v minulosti. Je odrazovým můstkem k praxi hlásání, praxi žití, praxi dalšího setkávání se s Kristem. Evangelium vede k tomu, abychom se dnes se Vzkříšeným setkali a v moci Ducha svatého o tom svědčili. Zkoumání minulosti má svou cenu, ale ne bez pokračování, projevování v současnosti. První dodatek (J 20, 30 - 31) shrnuje velmi důležitou skutečnost: to co je zapsáno - a není to zdaleka všechno - je zapsáno proto, "abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu." Následuje zjevení v Galileji a rozhovor s Šimonem Petrem. Zde je zachycena další důležitá skutečnost. Z existujícího vztahu mezi Ježíšem a Petrem plyne povinnost: "Miluješ mne?" ... "Pas mé ovce!" ... "Následuj mne!"

Shrneme-li tedy, co je v evangeliích, dá se říci, že nepopisují, jak ke vzkříšení došlo, ale popisují setkání se Vzkříšeným a důsledky z toho plynoucí pro ty, kdo uvěřili.

Někteří teologové říkají, že Ježíšovo vzkříšení není sice neskutečná věc, ale je to věc mimo dějiny. Není to historická událost jako například narození. Pokračování Ježíšova života neběží po časové ose, kde je jeho narození a život, je to přechod do jiného prostoru, do Boží blízkosti. Ale tento Ježíš, žijící v jiné dimenzi, vstupuje do našeho prožívání času, "protíná časovou osu". Ježíšovo vzkříšení, na rozdíl od vzkříšení Lazara, je skutečně takovýmto přechodem do jiné dimenze. Lazar je pouze "vrácen na původní časovou osu". On dále žil, "dokud nezemřel", bylo to oživení nefungujícího organismu. Ježíšovo vzkříšení je však proměna. On není "uchopitelný", ale zároveň jí s učedníky. Nanebevstoupení je potom možno chápat jako konec "protínání časové osy" a je nutno je vidět spolu se sesláním Ducha svatého: "Neodejdu-li, Přímluvce k vám nepříjde. Odejdu-li, pošlu ho k vám." Pro Jana vlastně nanebevstoupení začíná ukřižováním. Ježíš ve své smrti "padá" do náruče Otcovy, což znamená život. Ježíš "padající" do náruče Otcovy je plně Bůh a plně člověk - a v tom je vzkříšení i pro nás.

Sv. Pavel v 1 K 15 začíná tím, že chce, aby jeho bratři skutečně poznali evangelium, "kterým byli evangelizováni". Aby poznali to, co pro ně bylo zásadně důležité - tedy, že Ježíš zemřel, byl pohřben a vstal z mrtvých - a to vše ve shodě s Písmem. Slovo o Ježíši ukřižovaném a vzkříšeném je ona radostná zvěst - evangelium.

Člověk přemýšlející se ptá, co s ním bude, až zemře. Chceme-li přímo odpovědět, moc si nepomůžeme (duše odchází po smrti k Bohu, tomu předchází soud atd.) Veškeré naše uvažování o tom, co je za hranicí života, totiž nesmí míjet Ježíše. Sv. Pavel v 1 K 15 od 12. verše reaguje na námitku, že vzkříšení neexistuje (názor saduceů). Přitom se důsledně přiznává k Ježíšovu lidství. Reakce vrcholí v 17. verši - jestliže Kristus nevstal, pak má hřích absolutní moc a my si nijak nepomůžeme.

Po tomto negativním vymezení začíná Pavel od 20. verše pozitivně vysvětlovat, jak to vlastně se vzkříšením je. Vše se koncentruje v Bohu a Ježíš je jediná cesta k tomuto sjednocení. Není to žádný zápas mezi dobrem a zlem, není to rozdělení univerza na říši dobra a zla - Bůh je absolutní "suverén".

Jak je to s námi křesťany? Od 35. verše je vysvětlováno, jak mohou mrtví vstát. To, co zažíváme tady na zemi, je něco jako semeno ve vztahu k rostlině. Tedy je to skutečné a má plnou hodnotu, ale život po vzkříšení je něco nového, ne zopakování toho, co bylo. Přitom to má přímou souvislost jako rostlina se semenem. Umírá "soma psychikon" - tělo duševní, tj. animální, vstane "soma pneumatikon" - tělo duchovní, tj. proměněné mocí Ducha svatého. Náš pozemský stav je určován tím, že jsme potomci Adamovi, náš "nebeský" stav je určován tím, že jsme potomci Kristovi, neseme jeho dědictví. Takoví, jací jsme tady, nemůžeme existovat u Boha, k tomu je nutná proměna. "Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni." Smrt je ukazována jako nepřítel, jako někdo, kdo ničí Boží dílo. Zde je řečeno, že smrt bude přemožena nejen mimo nás, ale i v nás. Pavel zde mluví neustále o tělu (soma) - myslí tím člověka (viz Starý zákon - hebrejské chápání) a dále se snaží ukázat kontinuitu mezi pozemským životem a tím, co bude u Boha. Přesně řečeno, mrtvola není tělo.

Proč to všechno tak do podrobna probíráme? Lidové křesťanské chápání je často ovlivněno platonismem - podle něho se duše po smrti oddělí od těla a odejde do říše idejí - a nikoliv tímto chápáním sv. Pavla. Platónská idea vlastně Boha nepotřebuje, stačí když se duše osvobodí od těla, od "špatné" hmoty. Hebrejský pohled je jiný: zde se svět nerozpadá. Jestliže něco má mít budoucnost, nemůže to být netělesné. Dále je zde vše závislé na Bohu, absolutním Pánu.

O vzkříšení člověka a posmrtném životě se dá mluvit jedině s někým, kdo poznal Krista. Jinak to jsou jen vyprávění, která nemají moc cenu. Otázka naší osobní budoucnosti, otázka vzkříšení je něco, co také ovlivňuje náš pozemský život. Máme každý odpovědnost před Bohem. Odpovědnost je však něco, co nejsme schopni unést (čím je člověk starší, tím si to více uvědomuje). Tato odpovědnost se ale určitým způsobem spojuje s Kristovým vykoupením. On na sebe bere to, co nás tíží, naše hříchy. "Zadlužený" člověk se vykoupením stává úplně někým jiným (viz podobenství o ztraceném synu), je mu vráceno všechno, co promrhal, ztracené synovské právo. Je nám dán statut dítěte Božího. I když tedy máme odpovědnost a svým závazkům jsme nedostáli, je tu tato ohromná možnost dostat se zpět tam, odkud jsme se sami svými hříchy vykázali. Naše záchrana tedy vyžaduje obrovskou Boží "práci".

Jak se na to vše dívají ti, kdo Krista neuznávají? Židé neustále čekají Mesiáše. Vykoupení zde není osobní, ale kolektivní záležitost. Mohamedáni si musejí cestu do nebe sami vybojovat, snad z toho pramení jejich enormní tvrdost vůči nevěřícímu okolí. Ateisté "vyznávají", že po smrti není nic!? V oblasti Indie "vládne" představa reinkarnace - převtělování. Ta zasahuje i do Evropy, zde je však velice zesvětštělá. Je to vlastně pokus zvláštním způsobem obejít jak otázku víra - smrt - vzkříšení - odpovědnost - spása, tak druhou možnost - není nic. Evropská reinkarnační představa: umřeme - nevadí, čekají nás další životy, je vlastně pseudonadějí. Je to pseudozvěst o pseudovzkříšení. To, že to lidé snadno přijímají, jistě svědčí o touze člověka po transcendenci, po tom, aby smrtí všechno neskončilo. Z hlediska dnešního člověka má nauka o reinkarnaci i tu "výhodu", že si člověk vystačí sám - nepotřebuje Vykupitele a to je lákavé. Původní indický cíl je přes minimální počet životů dosáhnout nirvány - rozplynutí v univerzu. Evropské chápání je v tomto určitým způsobem posunuto - co nejvíce životů, "abychom si užili". A ještě něco, tuto představu o převtělování nelze nijak ztotožňovat s očistcem. Člověk křesťan má totiž někoho, s kým se chce setkat - Boha. Ind nemá nic, chce se rozplynout v ničem.

Další slova Creda říkají: "vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce" a bude zajímavé si v této souvislosti uvědomit, kde všude věřící lidé obvykle hledají Pána Ježíše - v kostele, v bratřích a sestrách, ve mši svaté, v modlitbě, v rozjímání, ve svatostánku atd.- to poslední je mimochodem krásná specialita když někdo tvrdí, že "Pán Ježíš je zamčený ve svatostánku". Všechno výše uvedené, včetně toho svatostánku, jsou místa našeho setkávání s Ježíšem, která jsou však závislá na oné základní skutečnosti, řečené v Credu, totiž, že Ježíš "vstoupil na nebesa a sedí po pravici Otcově". Tedy, že odešel a nestýká se s námi tak, jako se stýkal se svými učedníky.

Jak si máme Ježíše po pravici Otcově představovat? Co to vlastně znamená? Představy příliš antropomorfní nejsou nejšťastnější, i když se vyskytují ve výtvarném umění. Symbolika tohoto obrazu je jasná. Místo po pravici je nejčestnější, nejvýraznější, jedinečné. Je třeba si uvědomit, že Ten, kdo je po pravice Otcově, je Ten, který byl ukřižován, kterého se představení národa zřekli, který byl postaven do pozice člověka zavrženého nejen lidmi, ale i Bohem, člověka, který nemá, lidsky viděno, žádnou šanci. Teprve toto spojení Ježíše ukřižovaného a Ježíše po Otcově pravici dává smysl jeho smrti. Není to pouze jakési vyznamenání, je to vyjádření vrcholného Božího "ano" na Ježíšovu poslušnost. U sv. Pavla čteme, že v Ježíši našla všechna Boží zaslíbení své ano. Toto "ano" bylo dovršeno tím, že ho Otec přijímá. Výraz "sedí" má svůj smysl, protože to znamená definitivní umístění. Ježíšovo bytí po Otcově pravici není něco, s čím bychom nemohli počítat na věčnosti, to platí jednou provždy.

Se vším důrazem je třeba říci, že Ježíš sedící po pravici Otcově je Bohočlověk, ten, ve kterém je nerozdělitelně a nesmísitelně spojeno lidství a Božství, ten, který zde s námi žil, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. Tedy po pravici Otcově je Boží Syn a současně s tím musíme říci: "Po pravici Otcově je vzkříšený člověk."

A to je ta nejfantastičtější a nejneuvěřitelnější věc, kterou tu můžeme vypovědět. Jeden z nás je u Otce. Jeden z nás je proměněn a je u Boha. K tomu můžeme doplnit z Janova evangelia: "Jdu, abych vám připravil místo." Ježíš s námi tedy počítá. Proto, jestliže svým křtem patříme k Ježíši, toto místo po Otcově pravici je místo, které nám začíná Ježíš připravovat. Ne v tom smyslu, že my bychom Ježíše "vystrnadili" z jeho pozice, ale v tom smyslu, že k němu patříme a "náš život je s Kristem skryt v Bohu" (sv. Pavel). V listě Efezským (Ef 2, 6) Pavel píše: "Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši" - na tom je velmi milé, že zde není budoucí čas. Mluví se o tom, že je to teď. Toto si člověk musí "připustit". Toto naše přináležení ke Kristu, přináležení do nebe, může být pro člověka, je-li dobře pochopeno, obrovsky mocný motiv, třeba i morální. "My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit" (Fp 3, 20 - 21). Tady je jedna paradoxní věc: naše naděje vzrostla právě tím, že Ježíš od nás odešel. Ježíš, který patřil do lidského rodu, je u Boha. Můžeme si to aspoň trošku - mně nic lepšího nenapadá - představit jako nataženou pružinu. My tady na zemi, On je u Otce, pružina je zatím držena napjatá, ale je tady ona pořád skrytá síla, která má pružinu vymrštit, a tak nás dostat k Otci. My máme svou vlast v nebi, ne na obláčku, ale v bezprostřední blízkosti Boží, protože jsme Kristovými bratry. Tahle skutečnost už začala tím, že jeden z nás, který byl zcela Boží, tj. Kristus - je na pravici Otcově, tím tam my už patříme, i když tam ještě nejsme. Tohle musíme jasně a hluboko vědět, že naše vlast je na nebi. Protože jsme křtem a vírou Kristovi, proto patříme Bohu. Ono to zní možná pyšně, ale to neříkám ze sebe, ani proto ne, že si jenom přeji. To říkám proto, že to říká Bůh, a já to po něm jenom opakuji, protože věc tak prostě je: máme svou vlast v nebi.

Je dobré mít na uvedenou skutečnost několik pohledů. Dívat se na to i z hlediska církve, jako mystického těla Kristova (viz 1 K 12, 14). Svatý Pavel říká, že Kristus je hlava a my jsme údy tohoto těla. Plný Kristus je hlava i tělo. Tedy po Ježíšově vzkříšení a vzniku církve úplný Kristus je Ježíš ukřižovaný a vzkříšený a církev, která k němu patří. My jako církev tedy ke Kristu neoddělitelně patříme. Dále můžeme říci, že naše spása nespočívá jenom v našem osobním rozhodnutí, ale i v našem přináležení k církvi, k tomuto mystickému tělu Kristovu. V tomto bodě se dosti liší pohledy různých protestantských církví (od krajnosti osobní spásy ke krajnosti spásy kolektivní, myšlenka kolektivní spásy je také vlastní židovství). V katolické teologii jsou osobní rozhodnutí a kolektivní přináležitost k církvi dvě doplňující se skutečnosti. Já se osobně rozhoduji uvěřit v Krista a z něho žít, což nelze ničím nahradit, a tímto rozhodnutím se potom skrze křest stávám údem těla Kristova, členem vyvoleného lidu Božího. Člověkem, který má účast na tom, co žije hlava tohoto těla - Kristus, čili na Božím životě. U nekatolíků je eklesiologie - nauka o církvi - velmi málo rozvinuta. Zejména pentekostální (letniční) církve staví jen na osobním rozhodnutí.

Zbývá nám ještě něco poznamenat o nanebevstoupení. Celá řeč o Ježíšově nanebevstoupení je plná symbolů, které je třeba správně pochopit.

Sk 1, 9 - 11:

Acts 1:9  Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
10  A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu
11  a řekli: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet."

Ježíš odešel "neuchopitelným" způsobem a právě takovým způsobem opět přijde. Oblak je místo přítomnosti Hospodinovy. Ježíše je tedy třeba hledat tam, kde je Bůh, v je bezprostřední blízkosti. Toto pedagogické líčení závěru Ježíšova života má nejpropracovanější sv. Lukáš - od smrti na kříži v evangeliu až po seslání Ducha svatého ve Skutcích. Zde Ježíš říká: "Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení ... budete pořtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní" (Sk 1, 4 - 5), "... dostanete sílu Ducha svatého ... a budete mi svědky až na sám konec země" (Sk 1, 8).

Pak následuje nanebevstoupení, setrvání na modlitbách, volba Matěje za apoštola a letnice.

Po nanebevstoupení bezprostředně následuje seslání Ducha svatého. Začíná doba života církve v moci a síle Ducha svatého, doba, kdy Ježíš působí ve svých učednících mocí svého Ducha. K tomuto tématu se vrátíme později.


Výpis všech kapitol z této knihy: Věřím . . . / Věřím . . . v Boha . . . Otce . . . / Věřím v Boha . . . všemohoucího . . . / Věřím v Boha . . . Stvořitele nebe i země. . . / Věřím... v Ježíše Krista, syna jeho jediného . . . / Věřím v Ježíše Krista . . . Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny... / Věřím v Ježíše Krista, který trpěl, byl ukřižován, umřel a vstal z mrtvých / Vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha / Odtud přijde soudit živé i mrtvé / Věřím ... v Ducha svatého ... / Věřím ve ... svatou církev obecnou / Věřím ve ... společenství svatých ... / Věřím v ... odpuštění hříchů... / Věřím ve ... vzkříšení těla... . / Věřím v ... život věčný ... Amen.

Bůh sám je původcem krásy, aneb podzimní variace

(14.10.2017) Boží věčná moc a jeho božské bytí je možné poznat světlem rozumu z toho, co stvořil (Řím 1,20)

Výzva ČBK k nadcházejícím volbám do PS Parlamentu ČR

(12.10.2017) Lidé dobré vůle, sestry a bratři v Kristu našem Pánu, obracíme se na Vás v době blížících se...

Modlete se za politiky, i za ty chybující

(9.10.2017) „Nemodlit se za své vládce je hřích“, řekl papež František. Mnozí možná kroutí hlavou.

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!
(9.10.2017) Zveme vás k přečtení říjnového čísla.

Jak (ne)mluvit o sexu - nové číslo časopisu Rodinný život

Jak (ne)mluvit o sexu - nové číslo časopisu Rodinný život
(5.10.2017) Nové číslo časopisu je věnováno tématu, které „hýbe světem“, a právě proto je potřeba o něm...

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.