´Létej nízko a pomalu,´ radila mi maminka

25.2.2013, Miloš Doležal

´Létej nízko a pomalu,´ radila mi maminka
Foto: en-wiki

Je třeba, aby se i dnes našli odvážní a stateční, poukazující a bojující se zlem, říká legendární válečný pilot plk. Petr Uruba, příslušník 311. československé bombardovací perutě RAF. Dále odpovídá např. na otázky: Co si myslíte o tom, že jste v roce 1939 nebojovali s nacisty? Kdy jste vystřízlivěl z komunistického puče v roce 1948?

 

Váže se vaše příjmení k rodnému kraji?

Pocházím z valašského kraje pod Hostýnem. Valaši, kteří připutovali  odněkud z Rumunska, se usídlili na Vsetínsku. U nás na Rusavě museli vyrubat kus lesa, aby vůbec získali prostor pro chudá políčka. Proto úruba – od rubání, dobývání.

Na Rusavě jste vyrůstal ve skromném, chudém prostředí…

V dělnickém prostředí se silným sociálním cítěním. Můj otec byl dřevorubec, protože jiná práce než v lese nebyla. Důležitý vliv na mě měli učitelé na obecné škole. Pan řídící Doležel byl vzdělanec a učil nás českým dějinám a lásce k vlasti. Učitel Potměšil byl zase praktik; na stráni za školou založil sad, který jsme obhospodařovali.

Doma nás bylo pět dětí a od útlého dětství jsme byli  vedeni k práci. Měli jsme několik políček, ve chlévě stračenu, někdy i dvě. Než jsem šel do školy, musel jsem je napást. Když jsem přišel pozdě, učitel věděl proč. 

Vyrůstal jsem v evangelické rodině, ale žádné napětí mezi konfesemi jsem doma nevnímal. S katolíky jsme se  potkávali  v neděli a vážili si jeden druhého. Přes Rusavu pravidelně chodívalo procesí na Hostýn. Žila tam také židovská rodina, která měla obchod, hospodu a dvě hezké dcery.

Kdy jste poprvé  uviděl letadlo?

Jako kluk, nad naší vsí přelétávala letadla pilotní školy v Prostějově.  Můj vzdálený bratranec Jan Uruba byl letcem. Toužil jsem také létat.

Přitahovalo vás na něm ono ikarovské – vznést se?

Tehdy jsem o Daidalovi a Ikarovi nic nevěděl, ale ta touha ve mně byla. Učil jsem se obchodním příručím v Holešově, jenže mě tam dost využívali. A když jsem se dozvěděl, že existuje pilotní škola a přijímá žáky, neváhal jsem. Prošel  jsem důkladnou lékařskou prohlídkou a 1. září 1935 jsem byl  přijat. Rodiče překvapivě neprotestovali. Jen maminka mi dávala milé rady: „Prosím tě, Petře, létej pomalu a nízko…“ Většina absolventů naší školy se pak sešla za války v Anglii.

Kde vás zastihl začátek německé okupace?

Na letišti v Přerově. Plískanice, sníh a už ráno rádio hlásilo obsazení vlasti německými vojsky. Lítat se nedalo, takže Luftwaffe nemohla do vzduchu, ale jejich armáda nás obsadila rychle. Naše letouny byly zamčeny v hangáru. Šli jsme tehdy s Frantou Fajtlem, který mluvil dobře německy, předávat stroje německému velícímu důstojníkovi. Bylo mi hrozně.

Co si dnes myslíte o tom, že jste nemohli bojovat?

„Dla čego še nebronili?“ říkali nám později Poláci. Byl bych pro to bránit se a bojovat. Poláci se bránili, ale jak dlouho vydrželi? Sotva pár týdnů. Naše letectvo stejně nemohlo konkurovat příliš silné a vyzbrojené Luftwaffe. Trauma z toho, že jsme to vzdali, však zůstalo.

Později jsem zažil na francouzském letišti v  Clermont-Ferrand nálet sedmadvaceti německých Heinkelů na místní leteckou továrnu. Ukázali se seřazení v krásné formaci, v klidu shazovali bomby a  zem se třásla. Ležel jsem na okraji letiště. Ve Francii všude visely plakáty „Zvítězíme, protože jsme silnější!“, ale nebyli. Francouzi se nám omlouvali za Mnichov, věděli, že nás potopili. Dodnes platí – spoléhej se na kohokoli, ale počítej s tím, že můžeš být zklamán.

Nepřekvapila vás rychlá kapitulace Francie?

Ano. Z Bordeaux jsme lodí odpluli do Doveru. V Anglii panovala úplně jiná atmosféra. Hned bylo tea with milk a „musíme vydržet!“, to bylo rozhodnutí celého národa. Později, když už jsem byl v německém zajetí, válka se protahovala donekonečna, jedna porážka britských oddílů střídala druhou a Němci nám to táborovým rozhlasem oznamovali, říkali mi britští kamarádi: „Tak vidíš, zase porážka. Prohráváme bitvy, ale válku vyhrajem!“ Tak se i stalo. Všechno je věcí morálky.

Hned po přeškolení na nová letedla – wellingtony – začaly vaše bojové akce?

Tehdy se právě německé Junkersy dostaly do Suffolku, blízko Noridge, kde jsme měli základnu. Zrovna jsme hráli fotbal, Češi proti Angličanům, když se jeden najednou objevil nad námi a já viděl, jak padají pumy. Padl jsem k zemi a čekal zemětřesení. Jenže nic. Pumy byly špatně načasované. Létali jsme bombardovat přístavy v Belgii, Holandsku a v Lamanšském průlivu, kde měli Němci spoustu nachystaných lodí pro případnou invazi do Británie. Létalo se také nad  průmyslovou oblast Porúří. Při jednom letu jsem pak padl do zajetí.

Kde vás zastihl konec války?

V Colditz, což byl zajatecký tábor umístěný na hradě. 16. dubna byla neděle a my se právě shromáždili k bohoslužbě. Věděli jsme, že se blíží Američané. Okna vedla ven k lesu, z něhož vyjeli a střelbu zaměřili na colditzký zámek. Trefili vedlejší křídlo. V rychlosti někdo z našich  vyvěsil bílou vlajku. Padre nám říká: „Díky Bohu, osvoboditelé jsou tady, ale raději budeme pokračovat v jiné sklepní místnosti.“ Američané se druhý den dostali až do zámku a jeden z nich, jakýsi John z Nebrasky, slyšel jak mluvíme česky, a překvapeně nám sdělil: „Moji predek taky Čechy, od Pribrami.“

Patřil jste k těm, kteří poválečné bratření s Ruskem vítali nebo jste byl ostražitý?

Představte si, že nadšení z toho, že budeme žít ve státě, kde nebudou rasové ani jiné rozdíly, ve mně dlouho trvalo. Už v Anglii, před návratem domů, jsem se ptal: ,,Kde tu dávají ruské filmy? Rád bych je viděl!“

A kdy jste z té představy vystřízlivěl?

Brzy po únorovém puči. Pracoval  jsem jako letecký instruktor v Prostějově a s únorem jsem nesouhlasil, protože šlo o  násilné převzetí moci. Hned nato nastalo propouštění západních vojáků. Nejdřív nás lákali ke vstupu do strany, a když jsme odmítli, dali najevo, že s námi nepočítají, protože jsme zaměření na kapitalistický svět.

Co jste pak dělal?

V Olomouci nás vyhodili  z bytu. Se ženou a dcerkou jsme se vrátili na Rusavu, do rodného domku. Nebyla tam ještě zavedena elektřina, museli jsme svítit petrolejkami. Chodil jsem pracovat na směny na pilu. Venku na transportu jsem kulil klády, za každého počasí, v zimě i v parnu. Přišly chvíle, kdy jsem si říkal: „Proč zrovna já, Bože, za co, já jsem přece nikoho nezabil?“ Byl to výkřik-modlitba, která pomáhá přestát. Nebyl jsem však v takové situaci sám, a když jsem  nad tím uvažoval, uvědomil jsem si – nerouhej se, žiješ! Později jsem pracoval ve slévárnách, při práci si udělal průmyslovku a nastoupil do Sigmy. A přišla moje chvíle – záliba v cizích jazycích. Začal jsme tlumočit a to mě zachránilo.

Oč stojí v životě usilovat?

Miluj svého bližního a čiň dobře těm, kteří vás nenávidí. To je zákon ducha Božího. Milosrdenství.

Co podle vás chybí dnešní společnosti?

Žijeme v době, kdy převládá touha po penězích a majetku. Lidé, kteří mají moc, zneužívají své pozice ve vlastní prospěch, nikoli pro užitek a blaho společnosti. Jde o to, aby se našli odvážní a stateční, poukazující a bojující se zlem. A ještě za každých okolností pomáhali jeden druhému.

 

Plukovník Petr Uruba se narodil 15. prosince 1916 v Rusavě, okres Holešov. Byl zaměstnán jako obchodní příručí a od srpna 1938 se stal frekventantem kurzu létání za noci podle přístrojů a přidělili ho k 2. leteckému pluku v Olomouci. Po okupaci se přes Polsko a Francii dostává do Anglie, kde ho zařadili jako pilota u 311. čs. bombardovací perutě (№ 311 Czechoslovak Bomber Squadron). Při návratu z operačního letu (6. února 1941) muselo jeho letadlo nouzově přistát v okupované Francii a do konce války byl vězněn v zajateckých táborech. Po válce vyučoval létání v Prostějově a pilotní škole v Olomouci, v roce 1949 je vyhozen ze zaměstnání, vystěhován s rodinou z bytu a sledován StB. Pracoval v dělnických profesích; morální rehabilitace se dočkal v roce 1991. Dlouhá léta žil v Praze. Zemřel 1.3.2009 ve věku 92 let.

Se svolením zpracováno z knihy rozhovorů
Miloš Doležal: Prosil jsem a přiletěla moucha
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně zkráceno a upraveno.

Miloš Doležal je také autorem
"Knihy roku 2012"
Jako bychom dnes zemřít měli.

Autor: Miloš Doležal   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: politika  |  odvaha  |  exil, emigrace, vyhnanství  |  1948  |  1939 - 1945 (2. sv. válka)  |  válka  |  armáda, vojsko  |  historie, dějiny  |  Rusko  |  autobiografie  |  biografie  |  1948 - 1960 - padesátá léta  |  1989 - dodnes  |  hrdina, hrdinství  |  Komunismus a socialismus  |  osobnost, osobnosti  |  pronásledování  |  společnost  |  Den matek, svátek matek  |  matka, mateřství


Související texty k tématu:

Politika
- Křesťanův politický postoj
- Pád mnoha ´mocných´
- Otrávenost (českou) politikou
- Komunismus barbarizoval naši společnost
- Adoptuj si svého politika
- Ježíš je Králem. Ale čeho?
- Žijeme ve zlých dobách
- Křesťan se má míchat do politiky

[nahoru]

 Odkazy 
 na jiné weby

 Papež František 

 Dominik Duka

 Miloslav Vlk

 Vojtěch Kodet 

 Tomáš Halík

 

iEncyklopedie: on-line slovník

víry čerpat
sílu k životu.
Vira.cz

Najdete nás na Twitteru:

 


 

Obsah vira.cz dle abecedy:

A  B  C  D  E  F  H  I  J 
K  L  M  N  O  P  R  S 
T  U  V  Z  číslice

Náhodný tip

Karikatury Boha
To, co si mnoho lidí představuje pod pojmem Bůh, díky Bohu neexistuje.





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 1998 - 2016 Vira.cz | Mobilní verze