Vrať se ke svému Bohu. (Oz 14,2) - Biblický citát na dnešní den

21.4.2010

Otcovství? Co je to?

Otcovství? Co je to?

Když jsme oslovili známou „dvojku“ psychoterapeutů, MUDr. Vladislava Chválu a PhDr. Ludmilu Trapkovou, mile nás překvapilo, s jakou ochotou přistoupili k tématu, o kterém sami řekli: „Je nám blízké a v současnosti aktuální; vydalo by na publikaci.“ Pro větší přehlednost se vás pokusí vtáhnout do zamyšlení nad mužstvím a otcovstvím uvozující otázky.

Mezi témata, která si naléhavě žádají o pozornost, se stále hlasitěji protlačuje téma otcovství a s ním samozřejmě také mužství. Jako by se mezi dnešními muži něco dělo, jako by snad nebylo jasné, k čemu tady na tom světě jsou. Pozoruhodné je, že se něco podobného odehrávalo s populacemi žen v měnícím se světě během posledních zhruba tak sto až sto padesáti let. Po staletích utlačování a podceňování se ženy musely hledat a docházely k sebeuvědomování s mužskou rázností. Stačí se podívat na ženy ve filmech z třicátých či padesátých let, aby bylo jasné, jak moc se změnily. Změnili se však také muži? Záleží na tom, z jaké strany se na to díváme. Pohledem rodinných terapeutů s třicetiletou zkušeností sledujeme především postavení muže v rodině. Běžně se zabýváme historií rodin v minulých třech až čtyřech generacích. A v této perspektivě se mužský svět proměňuje poněkud se zpožděním za ženským, v posledních desetiletích se změny nepřehlédnutelně zrychlují. Jistě ne bez souvislostí se životy partnerek mužů. Co se jednomu stane, pocítí i ten druhý a nezůstane to bez odezvy. Jestliže je tomu tak v partnerství muže a ženy, pak o to víc to platí v páru rodičů, kteří nezrušitelně dali život dětem.

Jaké je současné dozrávání chlapce v muže?

Biologicky je proces dospívání a dozrávání v muže stále stejný. Mužský organizmus pod vlivem hormonů se typicky proměňuje, mozek pod vlivem testosteronu se organizuje jinak než mozek pod vlivem ženských hormonů. Mozek s „testosteronovou“ strukturou preferuje poněkud jiné jazykové operace a poskytuje tak odlišný obraz světa. V něm je důležitější hierarchie, rozlišování, logické operace, směřování k cíli a jeho dosahování včetně boje, zatímco mozek pod vlivem ženských hormonů je vhodnější pro tvorbu sítí díky respektu k odlišnému na základě vcítění. Rozdíly jsou patrné už po narození. Kulturní vlivy je zvětšují nebo oslabují tzv. mužskou, resp. ženskou výchovou. Současná evropská společnost význam těchto rozdílů bagatelizuje a snaží se je stírat ve jménu poněkud zjednodušeně vnímané spravedlnosti k oběma krajním polohám. To může ztěžovat orientaci jak dívek, tak chlapců v dospívání. Dominující představa, že pohlavní identita je jednoduše závislá pouze na genetických faktorech, jako je gonádové pohlaví, vede k podceňování sociokulturních faktorů. A ti, kteří si jejich sílu uvědomují, zase mohou podceňovat význam rozdílů mezi otcem a matkou, mezi mužem a ženou pro zdravý vývoj dětí v rodině a tím i celé populace, když usilují právě socio-kulturními zásahy o smazání rozdílů. Ty jsou v dospívání chlapců a dívek přes všechny deklarace totožnosti nápadné, i když stupňující se zmatek v tom, kdo je kdo, zvyšuje riziko gendrové nejistoty. V naší ordinaci přibývá mladých lidí, kteří si ještě ani po dvacítce nejsou jisti svou pohlavní identitou. Současně přibývá mužů, kteří zůstávají závislí na svých rodičích, zpravidla matce, u které bydlí dnes už třetina mužů do třiceti let! Spolu s nebezpečně nízkou porodností evropské populace (prostá reprodukce nastává při průměru dvou dětí na rodinu) jde o varující známky, že někde je chyba, pokud ovšem vymírání této civilizace je vnímáno jako problém. V centru pozornosti vědců bývají spíše faktory životního prostředí, ale málo se mluví o výchovném stylu rodiny a kultuře jako významném faktoru udržujícím generační výměnu v chodu.


Jaký je rozdíl mezi mužským a ženským přístupem k výchově dítěte?

V našich ordinacích léčíme mnoho rodin s nemocným členem nebo s poruchami chování. Zdravé rodiny jsou velmi různé, vzájemně se podobají méně než rodiny s problémem. Přesto se zdá jisté, že děti prospívají více v rodinách, kde je možné rozlišit dva rodičovské styly, možná v duchu tradičního „cukr a bič“, kde je dost lásky a současně pevnosti. To umí dnes samozřejmě jak muži, tak ženy, a nic proti tomu, aby se situačně zastupovali. Ale čím je dítě mladší, tím více potřebuje stabilitu. Je snazší udržovat ji při jisté specializaci dospělých, jeden víc konejší, druhý víc frustruje. I když to ženy z různých feministických hnutí nerady slyší, způsob vnímání a zacházení se světem, který umožňuje ženský mozek, se přirozeně hodí k akceptující a podporující výchově, kdežto soupeřivý mozek mužský zase spontánně snadněji vede k vyžadování a pevnosti. Vtip je v tom, že dětem se lépe daří tehdy, když se oba dospělí v těchto odlišných stylech podporují a doplňují, než když si je vyčítají, anebo dokonce soupeří o to, kdo je lepší matka a kdo horší otec. Vztah dítěte s matkou začíná o nějakých devět měsíců dříve, než dojde k porodu, a na oddělování potřebují oba podstatně delší dobu. Nejméně do roka jsou biopsychosociální jednotkou. Matku lze jen těžko nahradit brzy po porodu otcem a vyměnit jejich role, i kdyby byl otec sebevíce citlivý a matka drsňačka, prostě proto, že dítě se nikdy nerodí z otcova těla. Náš argument ve prospěch udržování rozdílu není veden nostalgií, ale praxí: mnoho příznaků, které rodiny sužují, se zlepší poté, co se každý z rodičů ujme svých přirozených úkolů. To je tím obtížnější, čím je kultura kolem nás více „unisex“. Možná proto se dnes stává módou hledat své „ženské“ nebo „mužské kořeny“. Na seminářích s takovými bloudícími můžete mít pocit, jako bychom objevovali trosky staveb zaniklých kultur v jihoamerických pralesích.

Co dělá otce otcem?

Otec je zcela jedinečná postava v našem životě, kterou nelze plnohodnotně nahradit nikým jiným. I když jsme nevyrostli v jeho těle jako v těle matčině, trvalé pouto vrozeného vztahu tkví v předané genetické informaci. Fenomenologicky vzato je to ten z dospělých, u kterého je možno hledat spolehlivou oporu, otužování, učení odpovědnosti a doslova po něm přejít jako po mostě z lůna rodiny do společnosti (Glaesonova teorie mostu, 1975). Dospělost otce se projevuje především ve schopnosti řešit své vývojové úkoly k dětem i k sobě bez ohledu na vlastní pohodlí, odpovědně a bez nároku na satisfakci, a že tyto úkoly sám bez donucování a pobídek zvedá a že se jich ujímá.


Dnešní role otců v rodině a společnosti; změnily se otcovské starosti a zodpovědnost v porovnání s minulostí? Co se dnes očekává od otce v rodině a je na to připraven?

Otec byl po mnoho staletí v rodině nepostradatelný především pro nebezpečí, která hrozila zvenčí. Jeho lovecká či bojová zdatnost za drsných podmínek rozhodovala o přežití žen a dětí. Později byl podstatnou pracovní silou na poli, v továrně, v obchodě a rodinu zajišťoval ekonomicky. Tak se formoval obraz muže bojovníka, vůdce s velkou autoritou a ochránce rodiny, „slabé“ ženy a dětí. S růstem bohatství celé společnosti a s liberalizací, se zajištěním bezpečnosti rodiny, které převzal od muže stát, se podstatná část obsahu mužské role vyprázdnila. Když se navíc ukázaly ženy stejně zdatné v mnoha původně ryze mužských činnostech, když se ukázalo, že si dokázaly ponechat ženské přednosti a ty obohatit o mnohé z mužských dovedností, otázka, k čemu tady muži jsou a jestli nezeslábli vedle svých zdatných žen, nemusela být ani vyslovena, aby nás zaskočila. V liberální bohaté společnosti je kladen důraz na individualitu, ve společnosti, která skoncovala s etikou povinnosti, se jeví vyžadování řádu a poslušnosti jako anachronizmus (G. Lipovetsky, 1998). Když se muži pokusí svou ztracenou autoritu prosadit silou, jsou vyhoštěni z domu. Přísnost a vyžadování je označeno za hrubost a násilí a muž, pokud si troufá na něm trvat, je odmítnut jako agresor. V rodinách to nepozorujeme jen u kalendářně dospělých, ale také už i u malých, třeba šestiletých chlapců, jejichž prosazování je diskvalifikováno jako údajná předzvěst patologické agresivity. Frustrace z tohoto faktu muže zahání do malých podpůrných skupin, třeba na fotbal, rybařit nebo do garáží, kde čekají, „až to přejde“. Přitom matky, učitelky, psycholožky, poradkyně, psychiatričky, sociální pracovnice, advokátky, soudkyně a nakonec ani policistky si nevědí se vzrůstající agresivitou dětí a mládeže rady. Víme, že je třeba vrátit do rodiny muže, manžela, otce, ale jak? Formální cestou to nejde. Svou autoritu si musí znovu vydobýt. Sotva to půjde silou a projevy formální nadřazenosti tak, jak by to prošlo před sto lety. Mohlo by se to zkusit zvýšenou zdatností, odolností, odpovědností. Zcitlivěním k vlastním prožitkům a ovládnutím svých emocí ne tak, že by je muž popřel a dělal, že nejsou. Ale tak, že si je uvědomí a zkrotí jako divokého koně, využije jejich síly ve prospěch svůj i svého okolí. Zkrátka vybudováním neformální autority.

Potřebují dnešní otcové vzory, chtějí je, a pokud ano, odkud je berou?

Vzory jsou pro růst totéž, co pro rostlinu chmele upínací drát. Je k čemu se vypínat, vzhlížet, od koho se učit. V absenci skutečně zralých a úctyhodných mužů tušíme hlavní bídu dnešních mladých chlapců. Na to se však může vymlouvat jen opravdu malý chlapec. V každé generaci máme možnost zlepšit konto, které nám rodiče dokázali předat a my si od nich dokázali vzít, a dát dětem lepší základy. Dříve bylo samozřejmostí tak uvažovat o rodovém majetku. Možná jsme dospěli jako ekonomicky bohatá společnost k bídě vztahové a ta se dědí z generace na generaci podobně jako majetek. I vztahy můžeme předávat – v horším, nebo lepším stavu, než jsme k nim přišli.

***

MUDr. Vladislav Chvála, PhDr. Ludmila Trapková – jsou psychoterapeuti, působí ve Středisku komplexní terapie psychosomatických poruch, které Vladislav Chvála po roce 1989 založil spolu s dalšími kolegy v Liberci. Zde se s týmem lékařů a psychologů věnuje těžko léčitelným tzv. psychosomatickým poruchám. Oba se angažují v organizaci rodinné terapie a psychoterapie ve zdravotnictví.

***

Se svolením převzato z časopisu Rodinný život 2/2010
Předplatné či ukázkové číslo si můžete objednat na adrese: Centrum pro rodinný život, Biskupské nám. 2, 771 01 Olomouc, tel.: 587 405 250, e-mail: rodina@arcibol.cz Více o časopisu se lze dozvědět na www.rodinnyzivot.eu

Svátek Zvěstování Páně (25.3.)

(24.3.2017) Žádný učený z nebe nespadl a z nebe nespadl ani Bůh. Bůh si zvolil svou cestu do světa prostřednictvím...

Namísto pohřebních květin si kardinál Vlk přeje přispět na hospic

Namísto pohřebních květin si kardinál Vlk přeje přispět na hospic
(22.3.2017) Výslovným přáním kardinála Miloslava Vlka bylo, aby namísto pohřebních květinových darů lidé poslali i...

Fotogalerie - Miloslav kardinál Vlk

Fotogalerie - Miloslav kardinál Vlk
(18.3.2017) V sobotu 18.3.2017 zemřel Miloslav kardinál Vlk. Sdělovací prostředky publikují mnohé úvahy, videa, fotografie...

Jiří Grygar (* 17. 3. 1936)

(16.3.2017) Český astronom a astrofyzik, významný popularizátor vědy v oblasti astronomie, astrofyziky a vztahu vědy a...

Papež František - výročí volby (13. 3. 2013)

(11.3.2017) Téma  papež František ve věcném rejstříku a ve jmenném rejstříku webu vira.cz

Velikonoce pro mládež v Altöttingu

(9.3.2017) Zažij s námi největší svátky na mezinárodním setkání mladých v německém poutním místě Altötting!…

Vlajka pro Tibet

Vlajka pro Tibet
(9.3.2017) Dne 10. března 1959 bylo ve Lhase, hlavním městě Tibetu, násilně potlačeno povstání proti čínské okupaci,...

MDŽ - Mezinárodní den žen - 8.3.

(7.3.2017) Kontroverzní svátek? Máme slavit Mezinárodní den žen MDŽ, nebo Den matek?

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.

 

Motto

Ničím se neznepokojuj,
ničím se nermuť,
všechno pomíjí,
Bůh se ale nemění.
Máš-li v srdci Boha,
nic ti nechybí,
jeho láska stačí.
(Terezie z Avily)

Viz Taizé kánon
"Nada te turbe" (Ničím se neznepokojuj)

 

Citát webu vira.cz

Člověk, který doufá v Boha
a spoléhá se na něj,
je jako strom, 
který zapustil své kořeny
u vody. (Jer 17)