Ve vztazích to nebývá ideální

Přáli bychom si Vánoce klidné, požehnané, veselé… Leckdy se o to i snažíme. Nejednou však zjišťujeme, že zůstáváme slabými lidmi. Máme problémy s trpělivostí, se sebou samými a i s druhými. K mírnosti míváme někdy opravdu daleko.

Možná jsme Vánoce prožili v radosti, obklopeni nejbližšími, s Bohem, ale možná také ne. Ne náhodou se tak vždy v neděli po Božím hodu vánočním připomíná svátek Svaté rodiny. A biblické texty ukazují, že nikde a nikdy to není ideální. Ve společném soužití s druhými tak bude potřeba znovu a znovu „projevovat pokoru, milosrdné srdce, mírnost, trpělivost a odpuštění…“

Kde toto vše vzít? Odpověď je prostá a hluboká: „Jste Bohem milovaní a on odpouští vám. Proto i vy můžete odpouštět druhým.“ Bůh přišel žít mezi nás, aby nám hmatatelně zjevil svou lásku. Ne proto, že jsme vykonali něco dobrého. Ani pro naši bezchybnost. Ani aby nás soudil. Přišel jen pro svou touhu vstoupit do vztahu lásky s člověkem, aby mohl uzdravovat i naše vztahy, aby nás pozvedal a vracel nám důstojnost Božích milovaných.

Bůh sestupuje do „chlíva“ lidské přirozenosti, tolik poznamenané slabostí. Ne jako soudce, ale jako bezbranné dítě. A ve své dětské zranitelnosti nabízí svou náruč a odpuštění. S tímto vědomím můžeme nacházet důvod a sílu, proč projevit trpělivost a naději ve vztazích, kde to opravdu není ideální.

Postavme si před oči Boha v jeslích.
Je tu pro nás: dnes, zítra,  
i po všechny dny našeho života.