Málokdo se může chlubit svou minulostí

Petrova očekávání se rozplynula. Ježíš zemřel. On sám selhal a - utekl. Opustil Pána a třikrát ho zapřel, i když se nedávno kasal svou věrností. Zklamaný, uzavřený do vlastních výčitek,  se vrací se k rybolovu. Ale ani ten se nedaří. Není co jíst.  Únava, hlad, beznaděj, tíha k neunesení…

Jako rozbřesk na něj musí zapůsobit živý Ježíš, který se náhle objeví na břehu. Laskavý a vnímavý k jejich celkovému vyčerpání… Utiší nejen hlad, ale přináší do jejich srdce pokoj: „Pán je tu“.

Když pak do ticha zazní Ježíšova otázka: „Miluješ mě, Šimone?“, je Petr připraven naslouchat. A Ježíš se překvapivě nevrací k tomu, co bylo. Zjevně pro něj Petrovo selhání není tak důležité. Podstatnější je nastavení Petrova srdce.

Možná v sobě máme nějakou podobnou pachuť Petrova selhání – mysleli jsme si možná, že jsme v něčem lepší než druzí, ale opak se ukázal pravdou. Výčitky a tíživé okolnosti našeho života nás mohou vnitřně deptat. Jsou chvíle, období, kdy je všechno jinak. Nedaří se nic. Máme dojem, že Bůh zmizel z našeho života. Nic dobrého ani nečekáme.  Smysl života jakoby se ztratil.

Jenže On nás čeká. Jako tehdy na Petra, čeká i na nás právě tam, kde se nacházíme a kde se cítíme vyčerpáni a ztraceni. Znovu nás oslovuje. Nabízí občerstvení pro znavenou duši i tělo. A navzdory našim selháním a pocitu marnosti se ptá: „Miluješ mě?“

Naší minulostí se někdy nemůžeme chlubit. Nemusíme se ale vracet k tomu, co bylo. Ani nemusíme vydávat heroická prohlášení: „už tě, Pane, nezklamu“. Bůh „ví“ a má soucit s našimi slabostmi (srov. Žid 4.15). Chce, abychom šli dnes společně s ním dál. Svou otázkou nás stejně jako Petra opět povolává ke službě a posílá do světa.

Jsme připraveni odpovědět? Ježíš chce jen naše srdce – touhu být tu pro něj. S vědomím své křehkosti, s odhodláním nespoléhat na sebe, můžeme s ním po boku vykročit a naplňovat své poslání.

Miluješ mě ...?

Ty Pane víš…