Rozházené kosti, anebo tělo?

Jak hezky se nám tato slova čtou. Přikyvujeme k nim a možná si říkáme, jak by bylo krásné, kdyby tomu tak bylo i v naší farnosti či v celé církvi. Jen kdyby nám to „nekazili“ ti druzí bratři a sestry svou nepříjemnou povahou či „špatnými“ názory. Jenže ona zmiňovaná jednomyslnost neznamená, že všichni musí mít stejné názory, ale to, že všichni chtějí společně kráčet stejným směrem. Tam, kam je povede Duch.

K této společné cestě však potřebujeme velkou pokoru srdce, neboť se po nás žádá, abychom se sjednotili i s těmi, kteří nám nejsou sympatičtí a uznali, že i oni spolu s námi tvoří stejné tělo Kristovo. Teprve potom můžeme být skutečným tělem Kristovým, církví, kterou vede Duch Svatý a která vydává světu svědectví o Otci. Teprve pak žijeme skutečně ve společenství Otce, Syna a Ducha Svatého. Jinak jsme jen rozházené kosti. Teprve přiblíží-li se kosti jedna k druhé, může být tělo Duchem oživeno (Ez 37).