5. 1. 2019, Pavel Semela (Foto: ima) | Sekce: Aktuální téma | Archiv

Radost pro každý den

Když se Ježíš narodil v Betlémě za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém... Když se mudrci vydali se na cestu, hle – hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. (Mt 2,1-3.9-11)

Touha poklonit se narozenému židovskému králi,
snad s tušením jeho božského původu,
vede mudrce k tomu,
že opouštějí své pohodlí a bezpečí.
Vydávají se na cestu,
jsou vnímaví pro Boží znamení,
otvírají své pokladnice a obdarovávají…
.. a jsou „naplněni nevýslovnou radostí“.

Naproti tomu se při zprávě o narození Mesiáše
uleknou ti, kdo sedí zabydleně v Jeruzalémě,
ve svém pohodlí, jistotách a zvyklostech,
včetně Heroda, který je zahleděný do sebe
a zvyklý na to, že se ostatní klanějí jemu.

Poklonit se totiž znamená uznat,
že je tu někdo větší a důležitější, než jsem já.

Člověk, který má v centru pozornosti jen své ego,
není schopen poklonit se někomu jinému,
propadá strachu a zatvrzuje se víc a víc.

Ale ten, kdo je ochoten a schopen
poklonit se Božímu Synu,
kdo ho vyvýšil nad svým egem,
ten je vysvobozován ze strachu,
dostává odvahu vyjít,
nalézá novou životní jistotu v Bohu.
V Bohu, který nás přesahuje, a přesto je nám blízko.
Takovému člověku se pak otevírá zdroj nevýslovné radosti.

Který postoj si vyberu?
Komu nebo čemu se klaním já?
Pokloním se Božímu Synu?

Tip: Zobrazujte si téma týdne na vašem webu

Autor: Pavel Semela