Překombinované a složité modlitby

Složité pobožnosti, překombinované způsoby modlitby. Někdy kumulace mnoha modliteb… je toto zbožnost, která nás k Bohu přibližuje? Anebo je to jen projev našeho (dosud) „nekřesťanského“ uvažování, že modlitba záleží v množství slov či v nějakých formulích? Že je třeba se „odmodlit“ to či ono?

Jak málo je přitom třeba… stačí se postavit před Boží tvář (uvědomit si, že teď nejsem sám, Bůh je blízko, ano, v mém srdci!) a volat „Otče“, „tatínku“.

A pokud mám problémy přijmout Boha Otce, protože můj lidský otec byl zlý? Pak se potřebuji "poprat" s větou, že Otec dává skvostné věci těm, kdo ho prosí – jeho ucho slyší, jeho ruka je otevřená.

A když přijmu Ježíšova slova, pak mohu zakusit radost dítěte, které má tátu, dobrého tátu. Radost z toho, že s tátou mohu být, mluvit.

S jistotou mohu prosit tátu o vše, co potřebuji – a vím, že on neodmítne. A pokud mi nedá to, co chci, tak určitě dá něco lepšího, protože on je prostě dobrý táta. A ze všeho nejvíc chce dát svého Ducha – Dar, který má v sobě všechny dary. Dar, který je přímo božský.

Milované dítě nepotřebuje složité formulace, aby prosilo o něco svého tátu. Stačí mu jediné – být s tátou a volat „táto“.

A táta ví…