Před Bohem nemusíme hrát divadlo

„Jsi snad slepá, krávo?!“, osopil se na mě muž, když jsem přehlédla konec fronty. Ano, někdy si tak připadám. A znám i jiné varianty slepoty, které nepocházejí jen z roztržitosti a jsou daleko zákeřnější:

Přehlížím kupící se problémy,
zoufám si, protože nevidím žádné řešení,
nevidím  nabízenou pomoc, obdržené Boží dary, ani požehnání ve svém životě.
Ačkoli druhé zraňuji, nevidím svou vinu,
a i když mě druzí třeba mlčky  prosí, procházím lhostejně a slepě kolem jejich bolesti a potřeb...

Někdy nám může připadat, že jsme v celku OK, ale přitom máme v určitém ohledu klapky na očích. Jak nesnadné je si to s opravdovostí a upřímností přiznat! Jak těžké pro nás je pojmenovat svou slabost, závislost, svůj komplex, který nás činí slepými! A i když ta místa rozpoznáme a snažíme se věci změnit, zjišťujeme, že sami si nepomůžeme. Uzdravení kořenů těchto věcí je totiž výhradně v Božích rukou.

Můžeme si být ale jistí, že On je přítomný, i v naší bolesti a slabosti. Chceme-li zažít, že nás osvobodil, stačí za ním přijít s naší "smutnou pravdou“. Tam, kde teď jsme, můžeme v pokoře jako Bartimaios volat: „Ježíši, jen Ty můžeš, smiluj se nade mnou!“ 

Některé věci se nám těžko přiznávají před lidmi, ale před Ježíšem nemusíme hrát divadlo. To je jedinou podmínkou toho, aby On mohl v našem životě jednat. Volat k němu s důvěrou a v pokoře. Pak nás nenechá odejít s prázdnou. Jedině On má tu moc uzdravit, a je tak dobrý, že chce.

Věřme, že Ježíš přišel, aby uzdravil každého z nás.  A tak jako se zastavil kvůli volání Bartimaia, tak se zastaví i kvůli nám. Vidí do srdce a chápe naši historii. Na vše, co utváří náš život, pohlíží s láskou. Ne aby nás soudil a ponížil, ale uzdravil. A nejen to. Touží, abychom šli dál. Aby nás všechno, co v našem životě vykoná, rozvíjelo a vedlo blíž k Životu, kterým je On sám.

„Pane, smiluj se nade mnou...“