Pokora? Shrbit se a pak si jít zas po svém?

Pokořovat se? Není to nedůstojné člověka? A čím výše se ve společnosti dostane, tím více se má pokořovat? Není to vlastně výzva k pokrytectví?

Písmo nás nezve k přetvářce. Pokořit se totiž neznamená na chvíli se před někým shrbit a pak si jít zase po svém. Pokora spočívá především v pravdivosti - v pravdivém uznání, že věci, které považuji za samozřejmé, zas až tak samozřejmé nejsou, že to, co jsem a co mám, jsem nedosáhl jen svojí zásluhou, že jsem dostal minimálně obrovský výchozí kapitál svých schopností a otevřených možností, o které jsem se nijak nezasloužil.

Čím je člověk úspěšnější, tím větší je pokušení na to zapomínat. Pokořit se před Pánem znamená projevit mu vděčnost za všechno, co jsem dostal zadarmo.

Pokora také vede člověka k přiznání si, že jsou v jeho životě a v jeho nitru skutečnosti (rány, hříchy, smrt), se kterými si sám neporadí. Pokořit se před Pánem znamená otevřít se jeho milosti, která uzdravuje a vysvobozuje.