4. 4. 2009, MN | Sekce: Aktuální téma | Archiv

On vytrval a modlil se i v opuštěnosti. A co ty?

Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Ž 22,2

Křesťané vstupují do Svatého týdne –
doby, kdy si připomínají Kristovo rozhodnutí
přijmout utrpení, smrt na kříži a jeho vzkříšení.
Právě v těchto dnech zní žalm 22.

Trochu mrazí, když se tento text čte. Bůh opouští?
A když tyto slova vysloví Kristus na kříži (Mt 27,46),
pak se to zdá jako neuvěřitelné.
Kdo jiný si má být jistý Boží přítomností než Boží Syn?

Je to skutečně náš hřích, který dokáže i jemu,
Božímu Synu, zastřít pohled na Otce?

Ježíš začal recitovat žalm nahlas,
na zbytek hlasité recitace rozhodně neměl sil,
ale co když celá jeho existence byla zaměřena na "recitaci"
nebo prostě naplnění celého textu?

On je vtělené Slovo (Jan 1).
Pak tedy musel dojít až k verši 25:
Hospodin slyšel, když k němu ponížený o pomoc volal.
A možná pokračoval celou událostí smrti a vzkříšení
i k Žalmu 23: Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.

Boží cesty jsou roztodivné,
ale ani v těch nejpodivnějších chvílích neopouští,
ale proměňuje.
Jen vytrvat do konce.