Vrátit ránu je přirozené

Lidskou přirozeností je vrátit ránu

Není vůbec těžké pocítit zlost vůči lidem kolem nás. Vůči těm, které denně potkáváme. A to kvůli jejich aroganci, necitlivosti, sobectví… Zdá se, že lidskou přirozeností je „vrátit ránu“, nebo alespoň snaha ospravedlnit se. Přemáhá nás touha dokázat druhému, že to nejsem já, kdo se mýlí atd.  Potýkáme se s křivdami a nedokážeme odpustit, zapomenout.

Ježíš ale sám volí jinou cestu a tou chce vést i nás: žehnat těm, kdo nás pronásledují, oprostit se od touhy po té naší (zúžené) spravedlnosti, odpustit těm, kdo nám ublížili a přát jim dobro.

Jak nesnadné!

A proč vlastně odpouštět?

Ježíšův pohled na každého člověka, i toho nejprotivnějšího, na sobce a vypočítavce je realistický, milosrdný a láskyplný. Ježíš totiž vidí, že hluboko v každém člověku dřímá touha po dobru. Vidí plnost, do které každý teprve může dorůst. Neztrácí naději. Touží, aby dobro v každém rostlo a přemáhalo to nemocné a temné. A proto odpouští.

Stejně tak se dívá Ježíš i na mě. Ani já zdaleka nejsem neomylný, každý den potřebuji odpuštění, uzdravení. A on mi je nabízí. Nabízí svoji lásku, blízkost a sílu. V jeho blízkosti však nelze zůstat, pokud budu živit své křivdy, nenávist, neodpuštění. Být podobný Bohu v jeho postoji je náročné, ale jen tak mohu zažít Ježíšovo osvobození a jen tak se mi mohou otevřít nové obzory. Protože pokud věnuji svou pozornost pouze negativním a bolestným věcem z mého života, jaksi se do nich zamotávám a připoutávám se k nim. Ale pokud pozvednu své oči k Tomu, který na mě hledí s láskou a pochopením, mohu (mu) tyto své staré křivdy pře-pustit, pro-pustit, od-pustit. A tehdy se mi opravdu mohou otevírat oči pro nové životní obzory a souvislosti.

Nedopusťme, aby nás naše nenávist a neodpuštění oddělily od Boha

Hledět na Ježíše nás tak může vyvést ze sebe a dodat nám sílu.  Zkusme jako On pohlédnout na ty, co nám ublížili. Možná zjistíme, že i jejich srdce je zraněné. I oni touží po láskyplných hodnotách. A nevadí, že nemáme sílu padnout jim kolem krku, stačí uvěřit v dobro ukryté v nich, dobro popřát, požehnat. Odpuštění není v první řadě věcí emocí, ale rozhodnutí a vůle.

Nedopusťme, aby nás naše nenávist a neodpuštění od Boha oddělily.

Skrze naše požehnání
může svět dnes 
zakoušet Boží dobrotu.