Neodpuštění nás zbavuje sil, radosti a pokoje

Když po svém zmrtvýchvstání přišel Ježíš za svými učedníky, našel lidi ustrašené, kteří se báli vyjít ven do světa. Seděli za zavřenými dveřmi a nevěděli, co mají dělat. Možná pro nás situace celkem známá: strach z toho, co nás „venku“ čeká.

Jejich obavy a strach však Ježíše neodradily od toho, aby jim svěřil úkol: Jít do světa a přinášet lidem velikonoční poselství. A slibuje jim, že jim ku pomoci bude Duch svatý a že i sám Ježíš „s nimi bude až do skonání světa“ (Mt 28,20). Nebudou tedy na tento úkol sami, Duch svatý jim dodá sílu a zbaví je strachu.

Ježíš dává učedníkům zcela konkrétní zadání, že mají o dopuštění svědčit jak slovem tak i životem. Odpuštění je pro život stěžejní, je v něm obrovská síla a energie. Žijeme-li s neodpuštěním, ať už druhým nebo sami sobě, vlečeme si ho jako těžkou kouli na noze. Neodpuštění nás zbavuje sil, radosti a pokoje.

Odpouštíme-li, jsme zvěstovateli velikonočního poselství. S pomocí Ducha svatého se tak k druhým může dostat zpráva o tom, že hříchy nad námi nemusejí mít moc. Protože když odpouštíme my lidé, o co víc odpouští náš milující, milosrdný a velkorysý Bůh.