3. 4. 2021, Pavel Semela | Sekce: Aktuální téma | Archiv

Můžeme s ním sdílet vše, co prožíváme

Ještě ten den (první po sobotě) se ubírali dva z učedníků do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo?“ A začali mu vše vyprávět. /.../

Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. (Vtom) se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. (Lk 24,13-35)

Již přes rok spolu s celým světem prožíváme náročnou situaci probíhající pandemie. Někteří z nás jsou zarmouceni ztrátou někoho blízkého, někoho svírá strach z onemocnění, jiného obavy o budoucnost, práci, zabezpečení rodiny. Frustrují nás nejrůznější omezení života a protiepidemická opatření a není vůbec jasné, kdy to skončí. Dají se za těchto okolností vůbec slavit Velikonoce a prožívat radost z Kristova vzkříšení? Může tato velikonoční zvěst něco reálně změnit?

Zkusme se nechat oslovit zkušeností emauzských učedníků. Jdou z Jeruzaléma plni zármutku z Ježíšovy smrti, zklamání, že se nenaplnilo to, co si od něj slibovali, a beznaděje, protože vůbec netuší, co bude dál. Slyšeli zprávu o prázdném hrobu a cosi o tom, že Ježíš je živý, ale nijak to jejich rozpoložení nezměnilo. A Ježíš se k nim připojí. Podobně jde i s námi v naší situaci. Co brání našim očím, abychom ho poznali? Do čeho jsme ponořeni tak, že to překrývá realitu Ježíšovy blízkosti?

Podobně i nás Ježíš zve, abychom mu vyprávěli, co se stalo. Ne proto, že by to nevěděl. Stojí o to, abychom mu vyprávěli, jak to prožíváme, proč se cítíme tak, jak se cítíme. Dává nám možnost podělit se s ním o své obavy, smutky, frustraci… Vyprávějme mu o tom všem. A pak znovu naslouchejme slovům Písma a prosme Ježíše, aby nám odhaloval jejich smysl, aby se postupně mohla i naše srdce rozhořet. Prosme, ať s námi zůstane, pozvěme ho do svého běžného všedního života. I pro nás má připravené nějaké gesto, skrze které se nám mohou otevřít oči, abychom mohli prožít jeho přítomnost.

A setkání se vzkříšeným Ježíšem
proměňuje zármutek a zklamání v radost,
znovu staví na nohy
a dává všemu nový smysl.