19. 6. 2010, IMA | kl | Sekce: Aktuální téma | Archiv

Má být křesťan "dítě", či dokonce "dětinský"?

Vy všichni jste Boží děti. (Gal 3,26)

Když se o někom řekne, že je dospělým dítětem, znamená to,
že je nedospělý, že nepřevzal odpovědnost za svůj život,
že je na někom stále závislý,
že odpovědnost za své štěstí i neštěstí přesouvá na ostatní.

Na druhou stranu ale jsme a máme být dětmi.
Dětmi Božími.
Máme být tedy "ne/dospělými dětmi"?
Jistě ne.

Jde spíše o to, vyvážit oba postoje:
Postoj důvěřivého a bezstarostného dítěte (Božího)
s postojem člověka odpovědného za své jednání.
V tomto smyslu pak dospělými i dětmi můžeme být.

Člověk se ale k životu musí postavit čelem.
Nemůže obviňovat druhé, za to co nezvládá,
nemůže čekat, že se vše vyřeší bez něj,
nebo že se vše vyřeší pouhou modlitbou.

Zrovna tak je ale třeba
nepropadnout mentalitě "co si neuděláš sám, nemáš",
nebo až takovému pocitu důležitosti,
jako by vše záviselo jen na nás.

Vždyť "když patříte Kristu,
jste jeho dědici" (srv. Gal 5,29).