Ďáblova lež. A co na to Bůh?

Obraz Ježíše ukřižovaného: mlčící, bezmocný, vysmívaný, opuštěný.
A na druhé straně obraz Krista vzkříšeného, toho, který je mocnější než sama smrt.
Který je nám bližší?

Možná se podvědomě raději utíkáme k obrazu Ježíšova vzkříšení. Ve svém životě však potřebujeme vstřebat oba dva. Podivný závěr Ježíšova života – kříž - nebyl chybou v Božím projektu. Bůh ho zahrnul do svého plánu záchrany člověka. Proč? Naše srdce zasáhl totiž jed ďáblovy lži: „Nejsme dost dobří a  Bůh s námi není spokojen“. Mnozí si tak myslíme, že svou hodnotu musíme neustále zvyšovat, například svými dobrými výsledky.

Mnohdy pak podvědomě pracujeme jen na svém lepším obrazu, např. úspěšného, zbožného či oblíbeného supermana, co všechno zvládá s úsměvem. Denně se možná snažíme dokázat si, že za něco stojíme, že „na to máme“. Jak je těžké vzdát se pocitu vlastní důležitosti! Jenže s pohledem upřeným k vlastním zásluhám  srdce zůstává tvrdé a studené.  Vlastní úspěchy nám přinášejí jen dočasný pokoj. Dnes jsou tu a zítra...? Další klopotné nasazení; jen neselhat. Můžou nás  také sžírat pochybnosti: udělal jsem dost? Často zbude v srdci jen prázdnota.  Když pak navíc zakusíme vlastní selhání, přijdou nemoci, krize, nedaří se, připadáme si ztracení, daleko od Boha:  „Zpátky to už nikdy nedáme.“

Ježíš věděl, co takový jed v srdci způsobí, jak je nebezpečný. Že vede k uzavřenosti, k životu bez Boha, k zášti, k závisti, k nepokoji a ke smrti. Bůh v Ježíši přišel, aby nás z této slepé uličky vyvedl. Jeho „ano“ ke každému člověku, přes náš nezájem, nedůvěru, odmítnutí, ho nakonec stálo všechno, co měl. Neponechal si nic ze své moci, důstojnosti, zřekl se všeho, daroval svůj život, abychom uvěřili.

Boží obraz na kříži říká životu každého z nás opět své „ano“.
„Abys pochopil, byl jsem ochoten dát za tebe vše.“

Stačí k němu natáhnout ruku, povede tě k Životu.

Děkuji, Ježíši.