Když se ztratím, všimne si toho vůbec někdo?!

Před léty jsme během tábora vyrazili na celodenní výpravu do okolí. Všichni se dobře bavili, smáli se a zpívali, když v tom jsme zjistili, že se ztratil malý Frantík. Nervózní vedoucí po hodině neúspěšného pátrání zavolali policii. Ta ho poté našla spokojeně pochodujícího pár kilometrů nazpět. Frantík o den později napsal pohled rodičům: „Na táboře je to skvělé, všechno se mi líbí, jen včera mě hledala policie.“ O to ale nejde. Jde o to, že když se Frantík ztratil, byl tu někdo, kdo si toho všimnul a kdo ho hledal.

Občas si říkám, že bych taky chtěl mít jistotu, že když se ztratím, někdo si toho všimne a bude mě hledat. A je mi úzko, když pomyslím, kolik lidí na této planetě se cítí být osamocených. O které se nikdo nebojí, když jdou na vyšetření, a kterým nikdo nepřeje všechno nejlepší, když mají narozeniny.

Příběh o prvním hříchu Adama vypráví mimo jiné o tom, že Hospodin člověka hledat nepřestane, a že nad ním nezlomí hůl, ať se stane cokoliv. Přál bych si ale, aby to nebyl jenom Bůh, kdo se takto chová. Jestli máme být obrazem Božím, chtěl bych žít ve společnosti, kde se budeme navzájem hledat všichni. Jenom opravdu nevím, jak přesně na to, a to mě trápí.

Někdy se modlím za to, abych byl dost citlivý na lidi kolem sebe, kteří jsou ztraceni na okraji zájmu. A ještě častěji se modlím za ty, které jsem nehledal, i když jsem měl.