Boží ticho, které bolí

Znáte ten pocit, když na někoho naléhavě mluvíte, potřebujete jeho pomoc, a on vám neodpovídá? Možná se dívá do mobilu nebo obrazovky počítače, možná prostě jen mlčí. V takové chvíli se v nás probouzí vztek, pocit ublížení, možná uražená ješitnost a chuť se otočit a odejít.

Před podobnou situací stojíme v příběhu z evangelia o setkání Ježíše se zoufalou matkou, která prosí o uzdravení své nemocné dcery. Nejprve hradba Ježíšova mlčení, pak následuje dokonce strohé vysvětlení, že přišel jen pro izraelský národ a přirovnává pohany ke psům… Proč Ježíš vystavil ženu v její největší zranitelnosti takové zkoušce? Jeho slova nás můžou děsit nebo štvát. Jenže pod povrchem tohoto zdánlivě chladného rozhovoru se ukrývá hluboké tajemství o síle důvěry a víry.

Možná to byla důležitá lekce pro učedníky, kteří mohli pochopit, jak hlubokou víru může mít „pohanský“ člověk, kterým sami opovrhovali. A možná dala tato pohanská matka lekci nám všem. Ukázala nám totiž, jak vypadá skutečná velikost víry. Víry, která se při prvním náznaku nezájmu nezmění v ublíženost, ale s odevzdaností a vědomím vlastní křehkosti přijímá i to nejtěžší slovo. Nenechala  se ale paralyzovat tichem ani zdánlivým odmítnutím. Věděla, komu věří. Vnímala milosrdné Boží srdce natolik, že si byla jistá: On nenechá nikoho zbytečně trpět. Její vytrvalost nebyla projevem pýchy, urputnosti, ale naprosté odevzdanosti. Nemohlo to mít jiný výsledek, než že na její víru Ježíš nakonec odpověděl.

Kolikrát já selhávám v důvěře v Boží milosrdné srdce?
Kolikrát jsem malomyslná/ý a nedokážu pokračovat, když Bůh zdánlivě mlčí?

Naše víra Boha nikdy nemanipuluje.
On člověka uzdraví, bude-li to pro daného člověka dobré a prospěšné.

Kdo z nás může říct, že naše víra není důležitá?

-redakčně upraveno-