Uprchlická krize

Prosím o odpověď na otázky, které dostávám od nevěřících přátel a sám na ně neznám odpověď...

.....

Jedná se mi o uprchlickou krizi a v této souvislosti vstřícný postoj papeže Františka. Je to pravda, že  “co řekne papež, to je svaté a neomylné"? Podle mě papež nemluví celou pravdu; proč nás obelhává, že jde o lidi v nouzi a je třeba jim všem pomoci?  Vždyť to nejsou jen "ubozí pocestní“, ale obyčejní nájezdníci z Afriky, kteří s sebou přinášejí  násilí... Máme si zvykat na stále rostoucí vlnu teroristických útoků...?  Výjimečný stav ve Franci, bomby v Londýně...

....

Ze začátku se migrační vlna odůvodňovala tím, že jde o lidi z válkou zmítané Sýrie, ale po tisících do Evropy přicházejí lidé z Afriky, bez identity, dokladů...

Co s tím dělat?

Věřte, že bude rozvrat a zánik toho, co jsme za dlouhá staletí vybudovali, rozvrat civilizace ...

Vážený pane,

ptáte se na radu, jak s interpretovat neúměrnou vstřícnost papeže k migrantům, případně jak si vyložit rostoucí míru nebezpečí z teroristických útoků.

Záběr Vašeho tázání je rozsáhlý. Dovolte mi tedy uvést jen tři vybrané body.

Učení Františka, římského biskupa a papeže, je z hlediska dlouhodobého učení církve v zásadě v kontinuitě. Nenajdeme zde nějaý zlom. O uprchlících a migrantech mluví papežové již padesát nebo sto let. Pokaždé připomínají odpovědnost každého za svou vlast, za svou rodinu, za sebe. A pokud už musí vyrazit na cestu, pak pro ně platí také povinnost respektovat zemi, kde jsou přijati. Z opačné strany platí, že lidé v nouzi zasluhují pomoc, ochranu, zajištění základních potřeb. Kdybyste potřeboval, papežové k tomuto tématu mluvili pravidelně na setkáních s diplomatickým sborem, nebo ke dni uprchlíků. Nad to k tématu mluví zástupce Svatého stolce při OSN, případně při Radě Evropy. Papež František se tedy z hlediska učení příliš neliší. Je ale pravdou, že média jeho slova nechávají rozeznít v takovém stylu, že se z jeho poselství vytrácí křesťanský étos a zůstává planý humanismus. To znamená jedinečnost člověka, smrt a zmrtvýchvstání Krista, kdo je můj bližní, to vše nás musí mobilizovat k nějaké akci. Ale pokud to evangelní škrtneme a budeme volat na návštěvu všechny běžence, pak to vyznívá jako hrubá chyba a jako karikatura.

Kdybyste hledal pár opěrných bodů, najdete je v žalmech (často se mluví o přijetí cizince a vdovy), ve Starém zákoně (Abraham se Sárou přijmají tři cizince a hostí je, a dějí se skutečné zázraky), nebo Evangelia (Ježíš jako utečenec musel prchat před nebezpečím). Všichni jsme lidé na cestě, a tvářit se, že to tak není, by mohlo narušit naši identitu založenou na židovství a křesťanství.

Nyní k počtu teroristických útoků. Z dlouhodobých statistik vyplývá, že počty nikterak strmě nerostou. Ale roste naše schopnost rychle přenášet informace , a to včetně obrazových. Máme tedy někdy dojem, že “vidíme” teroristy každý den. A teroristé toho využívají: Daesh začínal poměrně nemastně s vousatými muži na kazatelně. Teprve časem si osvojil techniku filmování jako z Holywoodu, v níž na písečném pozadí stojí ostře řezaný profil zabijáka a jeho oběť v pastelových barvách. Když toto rozklíčujeme, pochopíme, že nás zkouší někdo ulovit do sítě našich vlastních kódů - filmu, fotografie, symbolu hrdiny a padoucha, apod. Strach, který se touto formou šíří, je pak násoben čistotou estetického prožitku. Je to svého druhu estetická zvrácenost a my jsme jí mimoděk fascinování.

Na Vaši otázku - “co s tím dělat?” - se pak nabízí vracet se k tomu podstatnému, k tomu, co mohu osobně ovlivnit. Kdo je můj bližní? Ten, u něhož se rozhodnu, že se mu bližním stanu sám: Nejsem tedy objektem nějakého dění, ale stávám se aktérem, subjektem. A to je možná nejdůležitější. Kdybychom zůstali jen u děsu vyvolaného obrazy zabijáků, nebudeme schopni konat. Když ale strach překročíme a rozhodnem se stávat bližními, pak se mohou dít zázraky.

K výjimečnému stavu ve Francii nebo bombě v Londýně snad lze uvést jen tolik, že západní společnost prochází testem. Jsou pouta vzájemnosti dost silná, aby vydržela tento nápor? A jak je tomu u nás? Sjednotí nás ještě něco jiného než hokejisté z Nagana? Kvůli čemu jsme připraveni se obětovat? Zde je také výzva pro křesťana: pracovat na tom, aby společnost byla skutečně společenstvím. Aby nebylo rozdílu, zda je někdo žid, pokřtěný, pohan, chudý či bohatýale zda jsme připraveni se nasadit pro společné dílo. A tady se můžeme inspirovat texty apoštola Pavla, případně dalšími. Netřeba snad dodávat, že může jít o krásné Boží dobrodružství.

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích