Sebevražda - překážka na cestě k Bohu?

Může se člověk, který spáchá sebevraždu, po smrti dostat k Bohu?

Srdečně Vás zdravím. Je mi jasné, že otázka tohoto typu nenechává člověka netečným, zvláště pokud by nešlo v našem okolí pouze o teorii...

Díky současným hlubším poznatkům psychologie se dá jednoznačně říci, že ne každý člověk se v každém okamžiku svého života rozhoduje „vědomě a dobrovolně“, zvláště pak pokud jde člověka v nějaké oblasti spíše labilněji vybaveného (i když o tom předem nemusí vědět), který se navíc ocitne v nečekané (či dlouhodobě) mezní životní zátěžové situaci... Z toho plyne, že pokud by byla sebevražda považovaná za „smrtelný hřích“, musela by proběhnout „vědomě, dobrovolně a s úmyslem postavit se proti Božímu řádu“. Což patrně u mnoha sebevrahů neplatí, tudíž nelze říci, že by sebevrah nemohl dosáhnout života u milosrdného Hospodina.

Tímto ale pochopitelně nelze sebevraždu ospravedlňovat a považovat za řešení životních krizí. Život každý z nás dostal jako dar i jako úkol. A ukončit jej sám dříve je (nyní mi schází ta pravá slova) - útěkem z boje?, útěkem od rozdělané práce?, útěkem od budoucího poslání, které v momentální bolesti není vidět?, útěkem od prostřeného stolu? Útěkem od těch, kteří mě potřebují, i když je právě nevidím?, útěkem od radosti ze života, která mi ale právě momentálně nyní chybí?, útěkem od něčeho, pro co je člověk vybaven a k čemu je poslán? Těžko říci. Rozhodně nelze za takový čin někoho odsuzovat a zatracovat. Štěstím i nadějí sebevrahů je, že se setkají tváří v tvář dobrému Bohu a budou se pak v jeho blízkosti moci sami rozhodnout pro něj, nebo proti němu...

Pro případ, že nevíte, jak se postavit k faktu smrti někoho blízkého, doporučuji Vám k přečtení zajímavou knížku: Kenneth McAll - Uzdravení rodových kořenů, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

Kategorie otázky: Hodnota života, bioetika