Rezignovat nebo se nechat exkomunikovat?

Jsem praktikující křesťan. V poslední době však přemýšlím nad tím, jestli - pokud nemohu při nejlepší vůli přijmout část křesťanské věrouky - nemám rezignovat nebo se nechat exkomunikovat?

Nechápu moc učení o hříchu. Kde je hranice práce pro psychiatra, terapeuta a kněze? Lidé buď místo toho, aby chodili ke zpovědi vyhledávají různé psychiatry a terapeuty, nebo "všude je místo pro nadpřirozeno" (Boha). Hřích mi připadá spíš jako ryze zákonická kategorie a to navíc, na rozdíl od židovského náboženství, zcela bez Zákona.
(…)
Mám problémy s učením o nebi, očistci a pekle - bez ohledu na moderními termíny a pojetí, to při nejlepší vůli nemohu chápat jinak než naprosto zrůdný konstrukt světa, ve kterém vládne hrůza a strach. Ten je pak základním prvkem učení, ve kterém je Kristus druhořadý - jen jako nutný prostředek, jak této hrůze čelit.
(…)
Poslední dobou také pochybuji o smyslu modlitby. Prosebná se mi jeví jako zcela scestná, vždyť Bůh je vševědoucí - jen On ví co je pro (mě) dobré. Děkovná modlitba snad jediná dává smysl - ovšem až do chvíle, když začneme strádat a pociťujeme bezpráví. Jak pak děkovat?

Vážený pane,
Váš problém je velmi specifický a komplexní. Pokusím se pouze stručně poukázat na několik skutečností, které by ve Vašem rozhodování mohly hrát jistou roli.

Katolická víra obsahuje mnoho pravd, ale ne všechny jsou stejně důležité a dokonce ani stejně jisté. Je rozdíl například mezi dogmatem a tvrzením, na kterém se shodují významní teologové. Existence jisté hierarchie pravd nám dává možnost rozlišit to naprosto podstatné, co dělá křesťana křesťanem, od dalších věcí, které sice patří do celku pravé víry, avšak určitá nejasnost, pochybnost či rezervovanost vůči nim z člověka hned nečiní nekřesťana. Možná, že rozlišení podstatného (např. Ježíš je Boží Syn a Spasitel světa) od nepodstatného (např. hranice "práce pro" psychiatra, terapeuta a kněze) bude užitečným krokem i pro Vás.

S tím souvisí další věc, na kterou nemůžeme nikdy zapomenout, totiž že veškerá teologie je vyjádřena pomocí kategorií, které jsou dědictvím několika kultur, filozofických proudů a především omezeného horizontu lidského uvažování. Podobně i Váš přístup je nezbytně determinovaný dosavadní zkušeností a dosavadním provizorním poznáním, stejně jako u každého člověka ("všichni interpretujeme"). Vědomí této reality by nás mohlo nasměrovat k realističtějšímu a méně dramatickému důrazu na roli rozumu pro kvalitu víry člověka. Zkušenost říká, že řada prostých venkovských babiček má hlubší vhled do víry než leckterý teolog.

Tím se dostáváme k další věci: víte, že křesťanská víra má dimenzi obsahovou (fides quae) a dimenzi vztahovou (fides qua). Z Vaší otázky mám dojem, že jste dosud kladl příliš velký důraz na první dimenzi, avšak teprve ono osobní existenciální svěření se Bohu z nás činí živé křesťany. Život v tomto vztahu naplněném důvěrou k Bohu, ke Kristu, je nám pak světlem k přijetí pravd, které pro nás do té doby byly nepochopitelné a snad i nepřijatelné. Mystici tvrdí, že láska k Bohu nás vede k tomu, abychom jej poznávali, a jeho poznání v nás zase živí tuto lásku. Poznání bez propojení se životem a konkrétní láskou může být velmi zavádějící.

Poslední krátká úvaha se týká hypotetické možnosti rezignovat či nechat se exkomunikovat. Čím byste poté byl? Křesťanem zabrzděným či křesťanem ve vakuu? Pokud byste někde nalezl přesvědčivější pravdu, měl byste přímo povinnost ji následovat a podle ní svůj život uzpůsobit. To byste mohl s čistým svědomím zanechat křesťanskou víru i společenství církve za zády, abyste se plně ponořil do té své nové pravé víry. Nyní však myslím, že byste jak rezignací tak i exkomunikací jaksi s vodou z vaničky vylil i dítě. Spíše bych Vám doporučil plněji žít z pravd, se kterými se můžete ztotožnit, a vytrvat v pokorném a trpělivém hledání odpovědí na podstatné otázky. To je tázání, které sice přesahuje možnosti intelektu jednotlivce, ale přirozeně patří k celoživotnímu dobrodružství každého křesťana i společenství církve.

Kategorie otázky: Pochybnosti a krize víry