Nedělní povinnost. Proč církev nařizuje povinnou účast na bohoslužbách?

Na webu pana arcibiskupa mě zaujalo šokující tvrzení: Bůh se neptá, byl jsi v neděli v kostele, pomodlil jsi se růženec, pokřižoval jsi se. Ale říká, cokoliv jste nejmenšímu udělali, mně jste udělali.
....
Pokud se opravdu neptá, pak je mu moje účast či neúčast na bohoslužbě lhostejná? Jinak by se přece po příčině mé neúčasti pídil, přinejmenším po smrti na soudu. Není mi tedy jasné, proč Církev nařizuje povinnou přítomnost na svátečních bohoslužbách i denní modlení? Zdá se , že postačí být opravdu empatickým, podporovat potřebné, zřejmě obzvláště v neděli - a tím bohatě naplníme patřičné přikázání Dekalogu.

Důvodně se domnívám, že Vám nejde o autorizovaný výklad slov pana arcibiskupa, a proto se soustředím na důvody vaší obavy.
V odpovědi arcibiskupa Duky nacházím zřetelnou stopu Matoušova líčení posledního soudu (Mt 25,31-46). A tam se Bůh na účast na bohoslužbách opravdu neptá. Já z toho ovšem nevyvozuji, že je mu to lhostejné. Dokonce si ani neumím představit Boha vůči člověku lhostejného, byť i jen v jediné maličké věci.
Církev nařizuje – abych použil Vašich slov - účast na svátečních bohoslužbách a modlitbu jednoduše proto, že je to pro člověka dobré. V tomto svém přesvědčení se opírá o minimálně dvojí zkušenost; že Bůh chce pro člověka jen dobré věci a že právě skrze bohoslužby a modlitbu lze získat sílu k tomu mít dobrý vztah k opravdu všem lidem a to i těm, kteří se zdají být mimo.

Kategorie otázky: Mše, eucharistie, liturgie, nedělní povinnost