Nelituji, protože to za hřích nepovažuji

Co se stane, když jako věřící katolík nějaký hřích za hřích nepovažuji a necítím se za něj vinnen?

A co dělat, kdyz jeden si není vědom vlastního hříchu?

Dobrý den,
dovolím si odpovědět protiotázkou: Co se stane, když jako houbař nebudu nějakou jedovatou houbu považovat za jedovatou? Přestane proto být nebezpečná? Jestliže mi církev říká, že něco je špatně a já to tak nevnímám, je poctivé zkoumat argumenty, o které se protichůdné názory opírají.

Určitě je správné si připomenout, že pocit nebývá dobrým měřítkem viny. Podobně jako v jiných oblastech i ve sféře morální procházíme jistým vývojem a k přijetí některých skutečností musíme prostě dozrát (vychovat se).

Páchá-li někdo zjevný hřích a není si toho vědom, pak může být naše upozornění projevem bratrské lásky. Důležité jsou ovšem okolnosti; jde o zaviněnou nebo nezaviněnou nevědomost? Jsem v pozici toho, kdo může napomínat? Je alespoň nějaký rozumný předpoklad, že napomenutí povede ke změně? Jde o citlivé téma a doporučuji podrobnější konzultaci např. se zpovědníkem.

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích