Nechce se mi ke zpovědi...

Dodnes jsem přistupovala ke svátostem s radostí a s chutí, ovšem nyní, nevím proč, se mi nechce. Největší problém mám se svátostí smíření. Dny se stávají pustými a smutnými...

Zpověď je svátost. Definice svátosti je "viditelné znamení neviditelné Boží moci". Přeloženo by se dalo říci, že je gestem ze strany Boha a odpovědí ze strany naší. Celý náš přístup k svátostem je ovlivněn naší představou o tom, se kterým se setkáváme.

Je-li pro tebe Bůh Otcem, pak můžeme najít srovnání v naší zkušenosti. S bráchou se pohádáme. Můj otec to vyslechne, mrzí ho to, trápí se, ale nic na to neřekne. Jaká radost nastane, když se usmířím s bratrem. A nejen to, když oba přijdeme za otcem a řekneme mu. Tati, hádali jsme se, ale zase jsme se usmířili.

Viděl bych to se zpovědí podobně. Zpověď předpokládá obojí: smíření s Otcem jako i smíření s bratrem. Tam, kde to nejde tak jednoduše, tím, že vyznám zranění, které jsem způsobil, ale nejsem schopen je napravit, zvu Otce, aby do nich vstoupil. Při zpovědi říkáme: Bože, prosím tě, vstup do těch a těch zraněných vztahů, protože sám je nedokáži napravit.

Je těžké přistoupit ke zpovědi a vyzradit na sebe to choulostivé. Ale Bůh mne nechce soudit, ale pomoci (!), pohladit, potěšit. Proč? Protože není policajt, ale Otec.

Při zpovědi se snažíme rekapitulovat svůj život. To se týká i toho dobrého, co od Něho dostáváme. Při zpovědi, která je setkáním, proto můžeš i děkovat.

A k přijímání je dobré chodit často. Všichni přeci říkáme před přijímáním: "Pane, nezasloužím si..." Nikdo si nezasloužíme přijímat takový dar. Ale dar není nikdy zasloužený. I my si přeci dáváme dary, protože milujeme, a ne proto, že očekáváme něco oplátkou.

Kategorie otázky: Víra a život (život z víry), Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných