Existence lidské duše před životem na zemi?

Dobrý den,
chci se zeptat na názor církve na preexistenci lidské duše. Četla jsem na internetu, že mnoho lidí, kteří prožili klinickou smrt, si pamatuje svoji existenci ještě před životem zde na Zemi. Někteří se při klinické smrti na věčnosti dokonce setkali s duší svého dítěte, které se teprve má na Zemi narodit. Nedokážu si vysvětlit, proč by si to tito lidé pamatovali, když by to nebyla pravda. Nemyslím si, že by všichni lhali.
Proto přemýšlím, jestli církev něco učí o preexistenci duše, jestli je v rozporu s křesťanskou vírou víra v existenci duše před životem na zemi.
Děkuji za odpověď.

Milá…

Nejprve trochu obecné nauky. Katechismus katolické církve toto přesně pojmenovává v článku 366: „Církev učí, že duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem - není tedy „zplozena“ rodiči - a že je nesmrtelná: nezaniká při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, a znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení.“

Když to domyslíme trochu hlouběji, pak říkáme, že okamžik zplození člověka je neskutečně výsostný akt, kdy se dva lidé a Bůh podílí na novém životě. Bůh tvoří nesmrtelnou duši (možná bych raději řekl jakési jádro dané osobnosti) a rodiče vkládají tělesnou formu svého potomka. Jestliže je vše skutečně správně, pak jde o vrcholný akt lásky.

Když by duše existovala již dávno před tím, pak by v podstatě jen čekala, kdy se konečně rodiče pohnou ke svému manželskému aktu. Degradovali bychom akt lásky rodičů na jakési nádraží, kde konečně může čekající duše nastoupit. Tohle není ani důstojné člověka ani hodné Božího jednání.

Jinou věcí je otázka, kterou popisují pacienti, kteří přežijí klinickou smrt. Tady je mnoho otazníků. Předně, nelze autentický zážitek automaticky ztotožnit s objektivní realitou, ale nikdy bych se neodvážil mluvit o tom, že tito lidé lžou. To opravdu ne! Mnoho pacientů však v podobné situaci nic nezažilo (osobně jsem s některými o tom mluvil). Tedy, jestliže prožijeme obyčejný sen, pak je zcela autentický, a přesto nemusí být vše, co se ve snu odehrálo, pravda. Na druhou stranu víme, že právě sny často odrážejí zážitky z našeho života, a proto v nich vystupují zcela konkrétní známí lidé a podobně i události. Jestliže se mozková činnost při klinické smrti dostane do kritického stavu, pak to ale neznamená, že je vypnuta duševní činnost. Ale skoro automaticky je jasné, že bude pracovat nějak zmatečně a nikoli jako ve stavu plného vědomí zdravého člověka. Ještě něco. Je velkou otázkou, zda popisovaný stav nenastává ve skutečnosti až v okamžiku, kdy se resuscitovaný člověk pomalu vrací k sobě. Tam prochází stavy, které se mohou podobat spánku a tam již také s určitostí pracuje paměť a fantazie.

Pravdou je, že tato oblast je jen částečně prozkoumaná, mnoho nevíme. Tím ovšem také nevíme, do jaké míry je mozek schopen rozvíjet duševní činnost ve stavu odumírání.

Křesťanství věří, že tělo a duše je celý člověk a jedno ke druhému úzce patří. Proto je pro církev tak důležitý článek o vzkříšení těla. Říkáme, že přijde okamžik, kdy naše duše znovu dostane tělo. Jak to bude probíhat, to opravdu nevíme, ale víme, že teprve s tělem a v těle je naše duše šťastná. Proto i preexistence bez těla je poněkud podivná představa stejně jako stěhování z těla do těla. A křesťané vyznávají vznik duše právě v okamžiku početí.

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus