Eutanázie - „Nesuďte, abyste nebyli souzeni…“

Dobrý den,
nedávno proběhla v médiích ostrá diskuze v souvislosti s usmrcením pacientky v Itálii, která byla mnoho let ve stavu bezvědomí. Byl jsem zklamán postojem katolických činitelů, kteří různě odsuzovali žadatele o usmrcení.

Pokud vím, nemá církev námitky k odpojení umírajícího člověka od přístrojů,bez nichž je život nemožný, jestliže vývoj směřuje jednoznačně k blízké smrti. Co je však diskutabilní, je situace, kdy stav pacienta je dlouhodobě stabilizovaný, avšak mozek je nevratně (např. mechanicky) poškozen tak, že pacient vůbec neovládá své tělo, nevnímá a nemyslí (takže se ovšem ani nemůže kát). Úroveň činnosti mozku lze posoudit z EEG.

Otázka zní – jaký etický význam má udržovat ho při životě? Domnívám se, že v konkrétních případech by měli církevní činitelé rezignovat na morální odsuzování osob rozhodujících o takovém pacientovi. neboť je psáno: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni…“.

Rozlišujete velmi dobře oba nejběžnější případy. Nicméně u Eluany Englaro, o kterou šlo, byl problém jiný: ač nebyla schopná komunikovat, přesto její životní projevy nebyly posuzovatelné pouze z EEG. K jejímu usmrcení došlo tím, že ji nechali zemřít žízní – a tady je právě problém, zda je možné člověka takto aktivně zabít.

Ptáte-li se jaký etický význam má udržovat takového člověka při životě, pak je odpověď nasnadě, a vyvstává z následujících etických problémů, které nastanou, pokud se rozhodneme život onoho člověka ukončit (resp. jej zabít):

a) Máme právo rozhodnout, že někdo není, byť v takové formě, života hoden? Jsme schopni posoudit, že to za život nestojí? Máme právo toho člověka, který se ničím neprovinil, zabít? Je samotné utrpení či omezení důvodem na život druhého člověka rezignovat (Eluana Englaro přitom žádné výrazné bolesti neměla).

b) Pomineme-li osobní důstojnost každého člověka, neotvírá se tím možnost v budoucnosti zbavovat na základě stejné logiky života také další kategorie osob (důchodci, mentálně postižení, tělesně postižení...)?

Co se týče odsuzování osob rozhodujících o takovém pacientovi, pak je potřeba rozlišit klasické pravidlo, že mohu odsoudit špatné chování, avšak nikoli člověka. To se z větší části v oné kauze dělo, jak jsem mohl sledovat, jsa v oné době v Itálii. Církevní představitelé zde upozorňovali na skutečnost, že dochází k prolomení práv a důstojnosti pacientky a že se jedná o zabití, a nikoli o projev milosrdenství.

Jinak řečeno, domyslíme-li do konce Váš názor - nesuďte, pak by bylo obecně nemožné např. vrahovi vytknout, že zabil svou oběť. Pokud smrt E. Englaro byla vědomým zabitím, k němuž se někdo druhý svobodně rozhodl, pak se jedná o porušení jednoho z nejzákladnějších etických imperativů, který není vlastní pouze morálce, jak ji hlásá církev, ale lidstvu obecně. Neexistuje žádný důvod, proč by se nemělo na tento aspekt upozornit. Nikdo přitom nepopírá, že situace otce pacientky byla složitá a vzhledem k mediálnímu zájmu a dlouholeté péči o Eluanu velmi vyhrocená: z církevních představitelů zde pak po vykonání činu otce nikdo neodsoudil.

Ježíš pak sám hříšníka neodsuzuje, jak podotýkáte, nicméně dodává: „Jdi a už nehřeš.“ Rozlišuje tedy hříšné jednání a hříšníkovu osobu. Nezakazuje přitom, aby člověk posoudil situaci z etického hlediska a zaujal k ní postoj, buď kladný, nebo odmítavý.

S pozdravem
-mat-

Kategorie otázky: Hodnota života, bioetika