Dědičný hřích

Dobrý den,
nerozumím pojmu "dědičný hřích". Co je symbolické a co skutečné?

Děkuji za odpověď.

Skutečné je to, že můžeme vnímat, že všichni máme sklon nějakým způsobem hřešit, že je to v nás jakožto lidech jaksi zakódované. Proto mluvíme o lidské přirozenosti narušené hříchem. Pro nás to není náš osobní hřích, ale je-li tady nějaké narušení hříchem, pro někoho někdy ten hřích musel být osobní.

My nevíme, co přesně se (zřejmě) na počátku lidských dějin stalo, jak došlo k tomu, že si od té doby celé lidstvo toto narušení s sebou nese. Lidé Starého zákona tu neodvratnost, s jakou přišlo zlo do srdcí lidí a do celého stvoření, nějakým způsobem vnímali a podle svých jazykových prostředků se vypořádali s tím, že dobrý Bůh stvořil svět, ve kterém ale nyní poznávají zlo, které však Bůh odmítá, které není součástí Boha. Stvoření Adama a Evy, okusení ze stromu poznání, vyhnání z Ráje – to není přesná reportáž a dovíme se až na věčnosti, jak to tenkrát celé bylo. Ale přesto těmto příběhům můžeme věřit, tedy tomu, co sdělují, protože se v nich promítá, co chtěl lidem sdělit sám Bůh. Taková je tedy aspoň naše víra, že Bible je dílo inspirované Duchem sv.

Člověk se může svobodně rozhodovat

Na základě biblického zjevení se tedy utvořila křesťanská nauka o dědičném hříchu, která vychází z předpokladu, že Bůh stvořil všechno dobré. Pokud člověka stvořil ke svému obrazu, musel být člověk bez hříchu. Pokud byl člověk na počátku v blízkém vztahu s Bohem, musel být bez hříchu (protože hřích tento vztah rozděluje, narušuje). Tedy člověk byl stvořený jako dobrý – bez náklonnosti k hříchu (proč by to dobrý Bůh taky dělal?) Ovšem zároveň stvořil člověka naprosto svobodného, mohl se svobodně rozhodovat. Mohl si tedy zvolit život v blízkosti Boha, nebo že se mu dobrovolně vzdálí. Ovšem daní za toto vzdálení se je možnost hřešit, protože pokud se člověk odvrací od absolutního Dobra, pak se obrací směrem ke zlu. Nic mezi tím není možné – odvracíme-li se od světla, obracíme se tím zároveň ke tmě.

A to se zřejmě v určitém okamžiku nebo ve vícero okamžicích stalo a v dějinách lidstva to bylo natolik fatální, že celé lidstvo si toto rozhodnutí (nebo rozhodnutí více lidí) neodvratně nese s sebou jako stav objektivní vzdálenosti od Boha, jehož následkem je to, že člověk osobně hřeší. Možná bychom to mohli popsat jako jednu velkou řetězovou reakci, na jejímž počátku stálo první odmítnutí Boha, což vedlo k dalším a dalším negativním důsledkům. Jako lidé jsme mezi sebou propojeni, navzájem se ovlivňujeme v našich dílčích rozhodnutích...

Obnovení vztahu skrze kříž

Dědičný hřích, to není rozhodnutí Boží. Ale lidské. Rozhodnutí Boží bylo, že s tím něco udělá a dá lidstvu šanci, aby bylo zachráněno, a tak se stal jedním z lidí, aby skrze kříž obnovil vzájemný vztah s člověkem. Proč? Protože hříchem nepřestal mít Bůh člověka rád a, vzdálil-li se člověk dobrovolně Bohu, On po společenství s ním nepřestal toužit.


 

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Víra a život (život z víry), Bůh, Ježíš