Volba prezidenta

z knihy Další příběhy pro uzdravení duše , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Legenda vypráví, že v malé vzdálené zemi museli jednoho dne zvolit nového prezidenta. A jako v podobných situacích tak i v této požádala Rada moudrých každou ves, aby navrhla svého kandidáta.

Obyvatelé malé vesnice v nejvýchodnějším koutě země navrhli na post prezidenta Aldaiu, majitelku obchodu s látkami. Všichni jí důvěřovali pro její dobrý úsudek, schopnost naslouchat a čestnému jednání.

Zvolení kandidáti se měli shromáždit v paláci a vyslechnout z úst Rady moudrých požadavky ke splnění dané zkoušky.

Když nadešel den odjezdu, vydala se Aldaia na cestu do hlavního města. Po tři dny se setkávala s mladými lidmi z nejrůznějších míst země. Členové Rady moudrých kandidáty přijali a jako je to zvykem při každé volbě prezidenta, seznámili je s důležitou zkouškou. Úkol se zdál tentokrát jednoduchý. Každému kandidátovi předají pytel se semínky myšlenek. Ty po návratu domů zasadí ve svých rodných vsích. Téměř celý rok budou pečovat o vzrůstající rostlinu a po uplynutí deseti měsíců se znovu sejdou v paláci. Komu se podaří vypěstovat nejkrásnější rostlinu, ten se stane novým prezidentem.

Aldaia zasadila velmi opatrně semínka myšlenek. Rostlinu nazvala violkou trojbarevnou, jménem, které ji naučil její dědeček. Vybrala pro ni půdu bohatou na živiny, a jelikož věděla, že rostlina potřebuje vlhkou půdu bez usazené vody, zalévala ji každý den jen potřebným množstvím dešťové vody. Také s rostlinou po mnoho hodin hovořila; avšak především jí naslouchala.

Dny ubíhaly, ale rostlina navzdory veškeré péči nerašila ze země. Aldaia věděla, že listy mají být prosté a zoubkované a musí se střídat; vnitřní že mají být srdčité a řapíkaté, zatímco ty vyšší zúžené s kratším řapíkem. Nic z toho však neviděla. Přes veškerou péči semínko ne a ne vyrašit.

Pochybovala, zda je vhodné se vůbec znovu ukázat v paláci, když v zadaném úkolu neuspěla. Přesto však vnímala, že je její povinností přijít, i kdyby to mělo být jen gesto vděčnosti projevené všem sousedům, kteří ji vybrali jako nejlepší kandidátku.

Přišel duben a s ním i slavnostní den, kdy kandidáti ukážou své myšlenky, které se jim podařilo vypěstovat. V paláci předvedli vybraní mladí lidé rostliny s překrásnými květy, s širokými hebkými okvětními lístky žluté barvy a příjemné vůně.

Členové Rady moudrých svolali kandidáty do velkého sálu a zahájili poslední ceremonii. Aldaia pozorovala myšlenky ostatních mladých mužů a žen a mlčela.

Podle legendy když ji míjel nejstarší člen Rady moudrých, podíval se jí do očí a nahlas pronesl:

„Už máme prezidentku. A vězte vy, které naše rozhodnutí překvapilo, že jsme vám téměř před rokem předali suchá semínka. V žádném případě nemohla vykvést. Někteří kandidáti se na dnešní ceremonii ani nedostavili a ti, kteří se dostavili, se nás všichni až na jednu osobu pokusili podvést, aby zakryli svůj neúspěch. Pouze jedna mladá žena měla odvahu přijít s prázdným květináčem a odhalit tak nejdůležitější vlastnost budoucího prezidenta – poctivost.“

Legenda vypráví, že jakmile se Aldaia ujala prezidentského úřadu, zavedla tuto tradici: obklopila se moudrými lidmi a udělala z nich své poradce, svěřila složité úkoly osobám, které měly odvahu a v minulosti se přiznaly k omylu, a zachovala pravidelnou čtvrteční audienci, při níž vyslechla nářky a starosti lidu.

– Žít s neúspěchem a něco se z něj naučit je známkou moudrosti. Umím z neúspěchů něco vytěžit zdravým způsobem? Poučím se z nich?

– Jestliže jsem zodpovědný za jiné osoby, vím, že naslouchání je inteligentní způsob práce s druhými. Naslouchám osobám, za něž jsem zodpovědný? Jak jim naslouchám?

– Možná občas věci skrývám pro nedostatek poctivosti…