Rozchody a rozvody

Jak reagovat na odchod druhého?

z knihy Naplněný život , vydal(o): Paulínky

Co dělat, když se jeden z dvojice rozhodne odejít? Znovu zde opakuji, že času investovaného do společně strávených chvil není nikdy dost! Ale pokud se to nezdaří a jeden z páru – nebo dokonce oba – se nechce „změnit“, chvilkové odloučení může usnadnit zamyšlení nad celou situací. Ovšem pod podmínkou, že toho dotyčný využije k objektivnímu zhodnocení celé situace za pomoci někoho zvenčí a bude postupovat psychologickou a duchovní cestou.

Nejlepším řešením je bezesporu nad vším se znovu zamyslet. Přitom není třeba brát všechnu zodpovědnost na sebe, ale je nutné jasně rozpoznat podíl každého z dvojice. Zodpovědnost je vždy více méně na obou stranách. Přinejmenším je to příležitost pro pozitivní osobní zhodnocení, které může druhému primárně naznačit možný vývoj, zlepšení, které nebude spočívat zas jen ve slovech nebo chvilkové nápravě: Vím, že to dělá, aby si mě udržela, ale jestli zůstanu, přestane se hned snažit a začne nanovo... Bylo by pochopitelně žádoucí, aby stejné zamyšlení proběhlo i u toho, kdo odchází, záleží ovšem na tom, jak dalece je zodpovědný! A výčitky typu: Je to tvoje chyba, tys to všechno zavinil atd. partnera zpravidla ještě víc odradí.

Pamatuji se na jeden seminář, kde za mnou přišel člověk se slovy: Má žena odešla s mým nejlepším kamarádem. Byl velmi rozzlobený na svou ženu i na svého přítele, který ho podle něj zradil. Viděl jsem ho o šest měsíců později. Rozváděl se a se svým „přítelem“, z něhož se podle jeho slov stal zapřísáhlý nepřítel, se vůbec neviděl. Během dalšího semináře jsem se setkal s elektrikářem, který nikdy v životě neotevřel psychologickou nebo duchovní knihu. Jeho svědectví, ač prosté, bylo poučné. Řekl mi to samé jako ten první muž: Moje žena odešla s mým nejlepším kamarádem. Připojil však tuto klíčovou větu: A já se snažím pochopit... Po půlroce jsem ho viděl znovu; jeho žena se vrátila a přítel, kterého nikdy neoznačil za „zrádce“ nebo „nepřítele“, zůstal dál jeho přítelem... V čem byl rozdíl? V prvním případě zůstal muž uzavřen v problematice chyby: jeho žena „chybila“, jeho přítel „zradil“. Měl svoji ženu a přítele skutečně rád? V druhém případě se elektrikář zamyslel sám nad sebou, učinil vstřícný krok ke své ženě, aniž by ji napadal nebo soudil. Opravdově ji miloval a žena byla opravdovostí jeho lásky zasažena.

S touto otázkou vzdáleněji souvisí i případ párů, v nichž je jeden jakoby „lepší“ než druhý: ať už v rovině fyzické, citové, intelektuální, morální nebo duchovní. Což vede k prohlášení typu: Nejsi na mé úrovni. Mám konkrétně na mysli páry, v nichž žena, „výtečná v každém ohledu“, obdivovaná svým okolím a farností, dobrá křesťanka vychovávající perfektně svoje děti atd., je „sužována“ „mnohem méně duchovním“ manželem, jenž ji navíc podvedl a který se ji snaží stáhnout na svou úroveň. Ku pomoci jsou jí další farnice, které hledí na jejího muže vyčítavým pohledem. V muži se tak rozvíjí mentalita „ošklivého káčátka“, „špatného“, „zlého bezbožníka“, který se nakonec buď zcela zdeptán „zařadí zpět“, nebo svou ženu opustí. To se pro něj stává jedinou možností, jak se znovu postavit na nohy a vidět sám sebe pozitivněji, často s přispěním někoho jiného.
(...)
Pokud se na obzoru skutečně rýsuje rozchod, měl by si každý uvědomit chyby, které udělal, a skutečně jich litovat. Ne pocit viny, ale kajícnost! Ne pocit viny, který se točí stále dokola od sebeobviňování k následné ne-činnosti, ale skutečná kajícnost, která láme srdce. Pokud je ale vše marné a všechny cesty ke smíření selhaly, zbývá nám cesta lásky spočívající v přijetí rozchodu. Protože to prostě jinak nejde, protože jsme postaveni před hotovou věc nebo proto, že si přiznáváme svůj omyl.
(...)
Bůh miluje každého člověka a nechává mu svobodu odpovědět na jeho Lásku. Každý z nás jsme se různým způsobem Bohu vzdálili. Každý z nás ho svým způsobem opustil nebo zavrhl, a on se nemstil. Dál nás miloval a respektoval svobodu naší volby. I já stojím tváří v tvář výzvě přijmout volbu osoby, kterou jsem snad miloval, její odchod. Mohu nahromadit argumenty, abych partnerovi zabránil v odchodu. Mám plné právo udělat vše pro to, Křesťanská vyznání jsou v tomto směru různého názoru. Některá přijímají omyl. Katolická tradice trvá na nerozlučitelnosti manželství, které, podle ní, nemůže být zpochybněno bez prohlášení neplatnosti, které činí církevní soud. Jak mohu prohlašovat, že miluji toho, kdo odchází, a přitom ho stále očerňovat? Vždyť si protiřečím! Jak mohu ve jménu Boha a svátosti na někoho vyvíjet nátlak, ponižovat ho a zapomenout, že milovat znamená také ponechat druhému svobodu?
(...)
Rozchod je zkouškou lásky. A nespočívá skutečná láska v tom, že navzdory všemu chceme štěstí druhého, chceme přijmout jeho svobodu bez odsuzování, přestože to velmi bolí, i když máme rozervané srdce? Co v nás nakonec zvítězí? Pravá láska, nebo naše majetnická část, která se pokusí všemi prostředky, i těmi nejspornějšími, udržet jednotu páru, která bude chtít toho, který odchází, zadržet i přes jeho odpor a po mnohých „scénách“ ho očernit v očích druhých pomluvami, přeháněním a zraňujícími slovy...?