Reptání

Když to tak dobře víš, pojď to předvést!

z knihy O Božím vedení s Karlem Herbstem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Jeden muž si prý v životě stěžoval jen jednou. Neměl co na nohy a neměl peníze na boty. Pak potkal beznohého a ten byl šťastný. Od té doby nereptal. Reptání patří k životu a na první pohled se zdá zanedbatelné. Mojžíš to znal. Vedl vyvolený národ z otroctví do země zaslíbené, což bylo spojeno s obtížemi. Lidé měli žízeň, protestovali a křičeli: „Proč jsi nás vyvedl z Egypta?“ Za takových okolností se stává situace povážlivou. Jde nejen o to najít vodu či potravu, ale čelit těm, kteří zevnitř nahlodávají smysl samé cesty. Pak je třeba lidi nejen vést, ale neustále přesvědčovat o důvodech k vytrvalosti. To je úmorné. Chudák Mojžíš!

Jan Bosko považoval reptání, otravování ovzduší za zády, za největší mor. Každá komunita může fungovat, když v ní je duch spolupráce a dobrá vůle. Proto říkal, že nedoporučuje zvláštní pokání nebo umrtvování. Zasloužíte velkou odměnu a proslavíte kongregaci, dokážete-li vzájemně snášet obtíže a těžkosti společného života. Místo aby se trousily poznámky o tom, co dělají druzí, ať se každý pokusí pokud možno rychle a dobře plnit úkoly jemu svěřené. Je opravdu zvláštní, že někdo přesně ví, co a jak by měli dělat ti druzí. Někteří by mohli být od minuty papežem. Když to tak dobře víš, pojď to předvést! Reptající mají často ruce v klíně. Kdo přijímá svůj díl odpovědnosti za celek, s radostí vnímá každý krok správným směrem. Kdo se naučil děkovat, zpravidla nereptá. Člověk, který děkuje za maličkosti, bývá většinou spokojený, nic nepovažuje za samozřejmost.