Jinakost

Příběh o Indii

z knihy Portrét C. S. Lewise - poutníka krajinou fantazie , vydal(o): nakladatelství Návrat domů

"Jsme naživu?" zašeptal nový důstojník, Thorne.

Někdo škrtl zápalkou. Byl to Johnson, znovu zapalující svíčku. Špína jemně pršela dolů do krytu. Thorne se zkroutil a nevěděl, jak reagovat. Johnson beze slova sfoukl zápalku. Jack vzdechl a zastrčil svůj vzácný Middlemarch zpátky do svého zákopového pláště.

"Dost bylo civilizace," vzdechl Jack, když zvedal svou plynovou masku. "Pojďme se raději podívat ven, koho jsme ztratili v tomto údolí pokoření. "

"Jacku, máš pravdu," vyhrkl Thorne téměř hystericky, "jsme v údolí pokoření Johna Bunyana. Je v tom chuť samotného pekla!"

Tři mladí důstojníci chmurně opustili kryt a věnovali se svým povinnostem. Jackovi se nechtělo kryt opustit a ve svých myšlenkách v něm ještě setrvával. Nový důstojník, Thorne, byl nakonec v pohodě. Nemluvil o sobě. Poslouchal. Dokonce si vzal od Jacka Paměti Benvenuta Celliniho. Vypadal, že má chuť si je přečíst. Mohou o nich později diskutovat, pokud Thorne nebo Jack nebudou sami zabiti. Škoda, myslel si Jack, že musel jít do války, aby našel tak skvělou společnost, protože válečná spoušť byla sama tím nejhorším ponížením. Mazlavá vlhkost. Studené uši a nosy. Propocená chodidla v nemotorných gumových holínkách. Sesuvy. Trvalý pach lidských výkalů. Mouchy a červi. A největší ponížení ze všech, střely, které vás těsně minuly, neminuly však společníky, náhle roztržené a zakrvácené a zmrzačené, plazící se a šátrající a sténající a kňučící až do posledního vydechnutí.

"Skončil tak i Paddy?" zamumlal.

Chmurné myšlenky mu připomněly Paddyho Moora. Moore byl z cliftonské koleje, přišel však do Oxfordu na důstojnický výcvik. Když ubytovávali nováčky v Keble, stal se Jackovým spolubydlícím na pokoji. Jackovi zprvu připadal Moore dětinský, příliš důvěřivý a nesnesitelně ctnostný, ale postupně jej začal mít rád. Také se mu líbila Moorova matka a jedenáctiletá sestra Maureen, když přišly dolů z Bristolu a zůstaly, dokud Paddy neodjel za moře. Paní Moorová byla panovačná, štědrá, starostlivá, družná, srdečná - irská dáma, na hony vzdálená anglické rezervovanosti. Vzala Jacka pod svá křídla spolu s Paddym a Maureen. A zvládala to dobře. Jackova náklonnost k ní rostla každým dnem. A tak to, co slíbil Paddymu Moorovi, když odplouvali každý se svým praporem, se nezdálo nijak převratné. Ostatně Jack měl jistotu, že Paddy přežije tuhle krvavou válku spíše než kdokoli jiný. Ale teď byl Paddy nezvěstný. Jeho pěchotní brigáda sklidila v březnu hlavní nápor německého útoku.

V této chvíli je Paddy nejspíš mrtev, dumal Jack pro sebe, a já jsem slíbil, že se postarám o jeho matku, jestli se mu něco stane! ... No a co? Za den nebo za dva nejspíš nebudu žít ani já. Vtiskl se za nejbližší přepážku. Tam spatřil, že jeden z mužů byl sražen k zemi úlomky granátu, který právě vybuchl a vypudil tři důstojníky ven z jejich úkrytu. Voják sténal a kňučel. Musel ležet na své ráně, protože nevypadal zase tak zle, vykazoval však všechny známky umírajícího člověka. Byl Irčan stejně jako Jack, avšak z jeho ztrápených slov Jack pochopil, že tento muž má na konci svého Krista. Jack Lewis neměl nic. Ten voják měl jistotu nebe. Jack Lewis neměl nic.

Nebylo tomu tak vždycky...

V době, kdy ještě žila Jackova matka Flora, byl pro něj Bůh stejně skutečný jako sluneční svit. Otec, matka, bratr Warnie a Jack chodili pravidelně do kostela. Katolíci je nazývali "ulsterskými protestanty". Ačkoli svou církev považovali za rituálně mnohem svobodnější než katolickou, byla to přesto neohebná církev, která by nikdy neslevila jedinou čárku z Knihy společných modliteb. Jen krátké moralizující kázání nebylo předepsané. Jack si pamatoval, že jeho matka se zdála zhruba stejně zaujata utišováním jeho chlapecké neposednosti jako sledováním bohoslužby, ale už jako malý chlapec věděl, že jeho otec Albert má rád rituál a důvěrně známé modlitby. Všechno tu bylo na svém místě.

Jaké to byly krásné dny! Tam v Irsku byl opravdu šťastný malý chlapec. Jednoho dne pohrdl svým jménem "Clive", které mu dali rodiče, a všem oznámil, že od toho dne mu mají říkat "Jacksy". Dokonce i otec se smál - a zázrak nad zázraky, nepoužil svůj oblíbený výraz "Takový nesmysl!", ale nějakou dobu mu říkal Jacksy, potom Jack. Starší bratr Warnie se tím zdál ohromen. Jemu připadalo jako vítězství, že mu neříkají Warren. "Příliš pozdě, Warnie, na nějaké opravdu slušné jméno, " popichoval Jack.

Když se jednou Jack zamyslel nad svými kresbami vznešené žáby v brnění nebo královského králíčka, zachytil svůj vlastní odraz v okně dětského pokoje. Měl vážný oválný obličej s kšticí krátkých hnědých vlasů. Ve chvíli roztržitosti považoval hranatou tvář svého bratra Warnieho za svou vlastní. Jack se uchichtl. "Víš co, Warnie?"

"Okamžik, Jacku," mumlal Warnie, "jen co dokončím ten odstavec."

"Odstavec? Co píšeš?" vyzvídal Jack.

"Radžovu zemi."

"Ty píšeš příběh o Indii?"

"Ovšem. Nejde přece pořád kreslit obrázky."

"Ale proč ne? To jsme přece dělali odjakživa."

"Tak já teď píšu příběh o svých obrázcích."

Jack o tom musel přemýšlet. Zdálo se, že odjakživa jen kreslil obrázky a dokonce i mapy Zvířecí země, ale nikdy ještě nenapsal příběh. Příběhy o Zvířecí zemi se hromadily v jeho hlavě. Náhle spatřil povoz zastavující před jejich domem.

"Podívej!" zvolal. "To je strýček William."

"Nééé," kvičel Warnie. "Proč by to nemohl být strýček Josef? Nebo strýček Richard."

Bylo to pro ně neštěstí bez ohledu na to, který strýček právě přijel. Dnes večer nebude žádné vyprávění o skřítcích od jejich chůvy Lizzie. Budou rádi, když uslyší polovinu Petra Králíčka. Jejich otec, jemuž tajně říkali Pták Bramburák pro jeho směšnou výslovnost slova brambora, kdykoli měl společnost, vždycky "zval" chlapce, aby poslouchali jejich dospělou konverzaci. A ta měla pokaždé stejný předmět: obchod a politiku, především politiku.

"Bůh nás chraň před dalším premiérem jako byl Gladstone," stěžoval si později Albert strýčku Williamovi. "Takový nesmysl!"

"Gladstone byl darebák a blázen," souhlasil strýček William. "Domácí vláda pro Irčany? Směšné."

"Naprosto," souhlasil Albert.

Jack mrkl na Warnieho. Ano, Warnie si také pamatoval, že přesně stejná konverzace se tu už někdy odehrála. Bylo to vždycky stejné. Chlapci poslouchali a pokoušeli se proniknout zdánlivé rozpory v konverzaci. Pták Bramburák se pokládal za Velšana, ačkoli jeho matka pocházela z anglického Liverpoolu. Chlapci žili v Irsku, ale jejich město Belfast mělo v sobě něco anglického, pokud se ovšem někdo nepovažoval za Skota jako strýček Augustus Hamilton a jeho sestra Flora, matka obou chlapců. Ale babička Hamiltonová byla z rodu Warrenů, který se pokládal za anglický. Bylo to opravdu složité. Jen jejich chůva Lizzie měla snad opravdu irské kořeny. "Je rok 1904," prohlásil strýček William, jako by to něco vysvětlovalo.

"Snad máš pravdu," připustil Pták Bramburák. "Jackovi je teprve šest a je tak slabý na prsa."

Jack ztratil souvislost konverzace. Strýček William se pokoušel přesvědčit Ptáka Bramburáka, aby něco udělal, ale Jack tomu nevěnoval pozornost. Co měla s něčím co dělat Jackova slabá prsa? A proč vypadal Warnie tak ustaraně? O čem ti dva muži mluvili? Jack měl v úmyslu zeptat se Warnieho později. Muži mezitím mluvili o právnickém zaměstnání Ptáka Bramburáka. Zdálo se, že strýček William chce, aby si Pták Bramburák za každou cenu založil vlastní kancelář. Pták Bramburák krčil rameny; "To chce peníze." Tady Jack znovu zachytil souvislost. Slyšel tu konverzaci o založení vlastní kanceláře už nejméně tucetkrát.

Později v dětském pokoji vyhrkl na Warnieho, "Proč mluvili o mých slabých prsou?"

"Protože Pták Bramburák se bojí, že se nachladíš, malý prasečí zadečku."

"A co má být, velký prasečí zadečku?" opáčil Jack.

"Chce, abychom se vystěhovali z Belfastu někam, kde je zdravěji - nahoru k Holywoodské pahorkatině, kde bydlí strýček Josef."

"Cože? ... Stěhovat se? ... Jít pryč?"

Zdálo se, že Jackovy obavy zapůsobily na Lizzie. Zůstala, aby přečetla chlapcům celého Petra Králíčka. Ale to nestačilo. Jack měl svou nejděsivější noční můru. Zdálo se mu o broucích. Byli tak hrozní. Měli skřípající čelisti. A jejich nohy byly pokryty štětinami. A lezli o tolik rychleji než Jack. Pronásledovali jej a lezli mu po obličeji celou noc. Ach, jak jen Jack nenáviděl hmyz!

"Pojď ven na zahradu a zkusíme vykopat zlatý poklad," navrhl Warnie příštího rána.

"Zůstanu uvnitř," trval na svém Jack. Vždyť kdy člověk nejspíš narazí na brouky? Když kope na zahradě, přirozeně.

Jack se zabýval Zvířecí zemí. Jeho hlavními hrdiny byli král Králíček, pan Petr Myš a pan Ben, žabák. Přirozeně jeho hrdinové vítězili nade všemi hmyzími potvorami. V jedné knize od Elisabeth Nesbitové Jack objevil, jak mohl svět vypadat hluboko v minulosti. Tam také umístil svou Zvířecí zemi - hluboko do minulosti. To byl důvod, proč dnes nikdo nemohl venku potkat obrněného žabáka rázujícího po zahradě, aby propíchl nosatce. Naopak Warnieho Indie byla teď, dnes, plná parolodí a dokonce vozů bez koní!

"Podívej, co jsem pro tebe udělal, malý prasečí zadečku, " volal Warnie a vyrušil tím Jacka z jeho myšlenek.

"Co to je?" Jack stáhl obočí, když se nakláněl k Warnieho napřažené ruce.

Warnie mu podával víčko od konzervy. Na něm byla vrstva jasně zeleného mechu. Malé větvičky byly zastrčeny zpříma a pokryty kousky mechu. Oblázky vyznačovaly cestičku. "Přinesl jsem ti zahradu dovnitř," vysvětloval Warnie.

Jack byl ohromen. Bylo to velmi dovedně uděláno. Bylo to víc než zahrada. Byl to miniaturní ráj. Náhle jej zaplavil zvláštní pocit. Ach, jak si přál tu zahradu vlastnit. Ale v určitém smyslu už ji vlastnil. To, co chtěl, bylo něco jiného. Kdyby se tak mohl stát skřítkem a procházet se tím zeleným rájem. Ne, to také nebylo ono. Nikdy necítil nic podobného jako teď. Byl to pocit velké touhy, který však sám o sobě přinášel hluboké uspokojení.

Náhle ten pocit zmizel. Díval se na malé víčko pokryté mechem, posázené větvičkami a oblázky.

"Dobrá práce, Warnie," řekl, stále ještě zesláblý silným zážitkem.

"Zdá se, že tě moc nezajímá, co si včera večer o mně povídali strýček William s Ptákem Bramburákem," vyčítal Warnie.

"Neslyšel jsem, že by zmínili tvé jméno," hájil se překvapený Jack.

"Ovšemže ne. Není to takhle jednoduché, malý prasečí zadečku. Vidíš, že se strýček William pořád chvástá, jak si naši bratranci Norman a Willie dobře vedou v anglických veřejných školách, což jsou ve skutečnosti samozřejmě soukromé školy."

"Slyšel jsem ho o tom mluvit. No a?"

"Neviděls, jak se Pták Bramburák díval?" napovídal Warnie.

"Ne," zatřásl Jack zmateně hlavou.

"Já ano, a už jsem viděl velkého prasečího zadečka na lodi do Anglie!"

"Ne! Tebe chtějí poslat do Anglie?" vykřikl Jack. "A my ostatní se máme stěhovat na Holywoodskou vrchovinu? Ach, co nás ještě horšího potká?"

Rodina pojmenovala svůj nový domov v Holywoodské vrchovině "Litlle Lea". Byla to tři cihlová poschodí s okny na zátoku, šupinaté došky, štuková omítka a opracovaný kámen. Ze střechy trčelo ne méně než pět komínů. Pokoje byly prostorné a světlé. Budova byla špatně rozvržena, což z ní pro chlapce dělalo pohádkovou zemi. Byly v ní izolované prostory a tunely bez jakéhokoli účelu - kromě toho, aby je chlapci mohli zkoumat a obývat. Všude byly hromady knih. Pták Bramburák si nikdy nepůjčoval knihy; kupoval je. Zdálo se, že koupil každou knihu, kterou si on nebo Jackova matka chtěli přečíst. A oba byli velkými čtenáři. Brzo i chlapci četli knihy. Nebylo žádných omezení.

Došlo ještě k další velké události. Bratři spojili Jackovu Zvířecí zemi s Warnieho Indií v království zvané "Boxen" a zběsile vytvářeli příběhy a obrazy.

Ani ne za měsíc však Warnie zmizel. Přišlo to tak náhle po přestěhování do Little Lea, že se zdálo, jako by Jack prostě jednoho dne vzhlédl od své knihy a zvolal: "Kde je Warnie?"

"Pryč, ve Wynyardu v Hertfordshire," odpověděla Lizzie kysele.

"V Anglii?"

"Ano."

"Takže jsem sám?"

Jack ovšem nebyl v domě sám, ten přece překypoval životem. Byla tam všudypřítomná Lizzie a také služebná, vychovatelka, kuchař a zahradník, z nějž táhlo víno. Zvířata také přispívala k aktivitě: Nero, malý přátelský pes, různé blazeované kočky, a dokonce občas ochočené myši a kanárci. Ale Jack si přesto připadal sám, když zalézal do skrytých zákoutí, o nichž nikdo jiný neměl tušení. Ačkoli jeho matka byla doma, vždycky se zdálo, že je na jiném místě v domě. Když byl doma Pták Bramburák, obvykle četl knihy nebo v salónu diskutoval o politice. "Bůh nás chraň před dalším premiérem, jako byl Gladstone," stěžoval si Pták Bramburák každému, dokonce Jackovi či Nerovi. "Takový nesmysl!"

Pták Bramburák však nebyl jen samý obchod a politika. Jednou za dlouhý čas se posadil na podlahu a kreslil s Jackem obrázky. Jindy učinil Jack objev, který navždy změnil jeho představu Ptáka Bramburáka. Jack jednoho večera s velkou úlevou opustil svého otce a strýčka Josefa v salónu během zdánlivě nekonečné diskuse o politice. Později, když si Jack musel vyzvednout knihu v pokoji vedle salónu, zaslechl nejživější konverzaci. Teď bylo v salónu několik lidí, kteří se posmívali, štěbetali, frkali, opičili se, vyprávěli vtipy, škádlili se, chechtali a celkově se dobře a hlasitě bavili. Jack se přikradl ke dveřím a nahlédl dovnitř. Bylo to, jako by najednou uviděl slona hrát na piáno. V salónu vůbec nebylo několik lidí - jen jeho otec a strýček Josef. Všechny ty hlasy vycházely z Ptáka Bramburáka, jeho otce s mrožím knírem!

"Tak dobrý chrocht jsem už od tebe dlouho neslyšel," řehtal se strýček Josef, když Jackův otec konečně přestal.

Tak to byl ten "chrocht", o němž Jackův otec a strýčkové pořád mluvili! "Chrochty" byly komplikované, udivující anekdoty. Jack zůstal a poslouchal chrocht strýčka Josefa, ale ve srovnání s otcovým byl dost nevýrazný. Od té chvíle se žádný vypravěč pro Jacka nemohl měřit s jeho otcem v jeho čirém nadšení, živosti a mimice. Ohromující talent Ptáka Bramburáka však zůstal Jackovi a Warniemu skryt.

"Jsou všichni lidé tak záhadní?" divil se Jack. "Jaký velký talent přede mnou skrývá matka?"

Matka byla plnoštíhlá obrýlená blondýna, která spravovala domácnost a každý večer seděla u pletení nebo u knihy. Její hladká, příjemná tvář byla matoucí. Trápila se, Jack to věděl. Otec si také dělal starosti, pořád brblal o finančním krachu, ale Jack nějak věděl, že to brblání pro něj neznamená nic víc než úlevu. Matka se opravdu trápila. Často se vytratila s bolestmi hlavy. Byla tam a přece nebyla.

Když ale Jack začal doma vážně studovat, stala se matka viditelnější. Jeho vychovatelka Annie Harperová jej učila všechny předměty kromě franštiny a latiny. Ty jej učila jeho matka, která projevovala skutečné mistrovství. Vyznala se také v matematice, a když to Jackovi řekli, zeptal se, proč ho neučí také tento předmět. Matčin jemný úsměv mu řekl nad každou pochybnost, že tak vysokému stupni matematiky by nemohl rozumět. A tak Jack spatřil dalšího slona hrajícího na piáno, neboť jeho matka byla ještě větším tajemstvím než jeho otec. Byl na ni od té doby velmi pyšný.

V okolí byli ovšem příbuzní, k nimž se dalo zajít na návštěvu, ale Jack obvykle čekal na prázdniny svého bratra Warnieho, aby s ním podnikal okružní cesty po bratrancích. A protože Warnie byl většinu času pryč, začal Jack psát příběhy Boxenu. Nebyl to žádný únik, když byl sám součástí příběhu. Vůbec ne. Měl už teď přečteno dost knih na to, aby věděl, že vytváří příběh. Příběh stál samostatně - mimo něj, a překypoval složitými zápletkami a politickými intrikami. Ne nadarmo Jack naslouchal rozhovorům Ptáka Bramburáka a svých strýčků o skutečném světě. Věděl, že skutečný svět je samý obchod a politika, ale hlavně politika.

Ještě dvakrát zakusil nával touhy, který pocítil při pohledu na Warnieho malou zahrádku. Jednou, když četl Veverku Nutkina, pocítil neodolatelnou touhu. Kdyby jen dokázal uspokojit ten hlad, ale nemohl. A opět si uvědomil, že ten pocit velké nouze je sám o sobě uspokojením. Najednou byl ten pocit pryč. Jaké velké tajemství to zahlédl?

Jindy četl Longfellowa - jeho četba se prudce měnila od Petra Králíčka k Miltonovu Ztracenému ráji. Jackovi se líbila Lonfellowova báseň Sága krále Olafa, byl však ohromen, když narazil na neveršovaný překlad starší básně, jež byla sotva něčím víc než vysvětlivkou:

Slyšel jsem hlas volající,

"Balder překrásný
je mrtev, je mrtev!"

A zamženým vzduchem
projel jak žalostný výkřik
k slunci plujících jeřábů.

Náhle Jacka přemohl pocit nezměrného, chladného severního nebe. Stonal touhou po čemsi, co lze popsat jen jako něco chladivého, prostorného a přísného. Ach, jak si přál vlastnit to, co začal nazývat "severskostí". Nahlédl opět za hranice tohoto světa?

Tyto vhledy do "jinakosti", v nichž Jack prožíval ostré bodnutí touhy, neukojitelné, ale uspokojující v sobě samé, jej nijak nevyváděly z rovnováhy. Začal v nich nacházet radost a těšit se z nich. Zdálo se, že spokojený život devítiletého Jacka v Little Lea bude trvat navždy, avšak jeho svět zčernal v roce 1908.

Matka Flora ztratila chuť k jídlu a stěžovala si na únavu a bolesti hlavy. Bylo jí teprve čtyřicet šest. "Příliš mladá na to, aby se vyčerpala," prohlašoval Albert. Lékaři zjistili problém: vnitřní krvácení způsobené rakovinou v žaludku. Ztráta krve vyvolávala únavu a nevolnosti. Co nejdříve ji operovali v jejím domě, jak bylo zvykem pro zámožné, ale to způsobilo jiný problém.

Dědeček Lewis už s nimi žil celý rok. Ačkoli jeho kouření a plivání Jacka znechucovalo, byl docela milý, kdysi patrně celkem důležitý muž, stavitel lodí, jak se říkalo. "Dědeček Lewis je teď senilní," zvažoval Albert. "Je příliš hlučný a nemyje se. Nemůže žít v domě, kde se někdo zotavuje po těžké operaci." Tak si Albert ospravedlnil přestěhování dědečka Lewise do pečovatelského domu. Dědeček nechápal. Co udělal špatně? Zatímco se Flora zotavovala ze své operace, zlomený dědeček Lewis zemřel v sedmdesáti šesti letech. Pochopitelně se zdálo, že Albert sám najednou o hodně zestárl.

V květnu matka zase vstala na dost dlouhou dobu, aby mohla vzít Jacka na pobřeží. Po celá léta dbala na tyto letní výlety, zdálo se však, že teď poprvé si Jack uvědomuje její přítomnost. Pátral v její příjemné tváři po každé známce bolesti. Nevyhnutelně se dostavila. V červnu ji bolest upoutala znovu na lůžko. Warnie byl povolán domů v červenci, podivně zkrotlý, stejně jako Jack. Pohled na matku byl skličující. 23. srpna, v den Albertových narozenin, zemřela.

"Bůh nám dal nejlepší ženu, manželku a matku, jakou jsme mohli mít," řekl Albert chlapcům.

Strýček Josef zemřel o deset dní později. Dědeček, matka, oblíbený strýček. Všichni mrtvi. Co může Lewisovy ještě potkat horšího?

Jack se měl brzo dozvědět...

(uveřejněno s laskavým dovolením vydavatele)