Oprávněná touha po ocenění je v každém z nás
Ježíš v evangeliu říká: „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích.“ (Mt 6,1). Každý jsme stvořeni nekonečným Bohem a určenii (i) pro nekončící pozornost, uznání a ocenění od tohoto nekonečného Boha… Proto v našem nitru a srdci existuje neohraničená žízeň a touha po dosažení ocenění a odměny, která nás přitahuje a hýbe vším, co činíme. A takováto „odměna“ může mít u každého z nás nějakou jinou podobu.
Odplata u Boha, odplata u lidí
Ježíš proto rozlišuje mezi dvěma druhy odplaty – na jedné straně je to odplata u Boha, na druhé odplata u lidí. Ta první je věčná, opravdová, definitivní. Druhá je naopak přechodná, je to klam, za kterým míříme, když za nejdůležitější a největší odměnu považujeme lidský obdiv a světský úspěch. Něco takového se ale po dosažení rozplyne mezi rukama. Kdo hledí na odplatu jen z tohoto světa, nikdy v životě nedojde naplnění ani pokoje a též pokoj nedokáže šířit, protože ztrácí ze zřetele Boha a lidi kolem sebe.
Ocenění od lidí
se rozpadne pod rukama
Riziko okázalosti hrozí každému z nás. Proto Ježíš jako by říkal: „Můžete se radovat z nekonečné odplaty, které není nic rovno, dávejte si ale proto pozor, abyste se nedali ošálit vnějším zdáním a nehnali se za prchavou odměnou, která se vám rozpadne pod rukama“. Dělat věci okázale jen pro vnější ocenění od lidí je totiž mámení, v němž upřednostňujeme lidskou odplatu před odměnou Boží. Když se s takovouto odměnou spokojíme, nežijeme dobře. A toto onemocnění vnějškovostí hrozí každému z nás.
Každé gesto, ač sebekrásnější, může nahlodávat červotoč sebestřednosti. Takové jednání nehledá lásku k Bohu a lidem, ale hledá potlesk lidí a vlastní slávu. Vše, co děláme, se může stát jakousi přetvářkou před Bohem, před sebou samými i před druhými lidmi. Boží Slovo nás proto vybízí, abychom rozpoznávali toto pokrytectví.
Nebojme se proto
jednat nezištně dobře,
bez ohledu na to, zda si toho někdo všimne,
bez ohledu na ocenění a pochvalu.
Vždyť každým svým dobrým jednáním
svou lásku projevujeme
i samotnému Bohu.
A ten o tom ví.
A bude vědět …
… navěky!
