Milada Horáková s manželem Bohuslavem patřili k těm, kdo skutečně věřili v ideály, na kterých v roce  1918 vzniklo svobodné Československo. A byli těmi, kteří nikdy, ani před nacisty, ani pak tváří tvář komunistickému režimu, tyto ideály nejen nezradili, ale navzdory všemu osobnímu utrpení je bránili.

Rodinné zázemí manželů Horákových: vlastenectví a křesťanství

Do společného života si Milada i Bohuslav přinesli zázemí pevné, milující rodiny, se silnými osobnostmi rodičů. Miladin tatínek Čeněk Král byl český vlastenec a velký příznivec osobnosti a politiky T. G. Masaryka. Milada odmala doma sledovala jeho občanskou politickou angažovanost. Jít demonstrovat bylo u Králů normální. Miladina matka, Anna Králová, rozená Velíšková, pocházela z Kutné Hory z truhlářské rodiny. Vedle otcovy expanzivní autority byla klidnější, vyvažující silou.

Milada se narodila 25.12.1901 v Praze na Vinohradech, kde byla také 4.1.1902 pokřtěna v kostele sv. Ludmily. Rodina nicméně měla stále velmi pevné kořeny na venkově - v Posázaví u rodičů Miladina otce, kam za jejího dětství pravidelně jezdili. Výraznou a pro Miladu důležitou postavou v rodině byl i otcův bratr Jan Horák, katolický farář v Suchdole u Kutné Hory. Milada tam za svých studentských let často jezdila, učila se tam na své zkoušky nad právech a se strýcem rozmlouvala o věcech, které jsou ještě vysoko nad paragrafy.

A jestliže byla studentka Milada Králová ovlivněna svým katolickým farářem, tak život má evidentně rád kontrasty -  Horákovi byli evangelickou rodinou, kde oba rodiče  Bohuslava vedli k víře.

Milada byla po otci rebel

Milada s Bohuslavem si do života z rodiny odnáší vlastní hlavu, silné názory a také odvahu je projevit. Milada je po otci tak trochu rebel. A jeden z prvních, kdo to má poznat je právě její otec. Desetiletá Milada je rozhodnuta jít na lyceum. S určitým váháním otec nakonec povolil. „Nepřál příliš tomu, ale nebránil.“  Také to dceři ovšem nijak neulehčil. K přijímací zkoušce na  dívčí reálného gymnázia školských sester (dnes Arcibiskupské gymnázium) na Korunní třídě jde Milada sama, rodina ten den odjíždí na prázdniny. „A protože každý měl svůj úkol, nesla si Milada do školy trochu neobvyklé zavazadlo.“ Klec s kanárkem, aby pak hned od zkoušky šla na vlak.

Miladina rodina  v té době prošla skutečnou tragédií. V rozmezí dvou dnů, na začátku června 1914, zemřeli na septickou spálu, komplikovanou se zápalem mozkových blan, oba Miladiny sourozenci, šestnáctiletá sestra Marta a šestiletý bratr Jiří. Tragický prožitek smrti dvou dětí, kdy to otec navíc dával za vinu lékařskému zanedbání, má za následek, že se později její otec postaví proti Miladinu přání jít studovat medicinu. A tentokrát si Milada, na rozdíl od jejího vstupu na lyceum, proti otci už svoji vůli neprosadí. Její druhou volbou tak je, ikdyž i v tomto případě, jak později zaznamenal Bohuslav Horák, „po resignovaném souhlasu otce“, studium práv. Možná to byla jedna z osudových výhybek. „Já si myslím , že kdyby bývala studovala medicínu, tak by se její úsilí možná soustředilo jiným směrem, že tím svým právnickým vzděláním se předurčila k politické zaměřenosti,“ uvažuje její dcera Jana Kánská. /.../

Milada a Bohuslav mají svatbu v roce 1927 v  českobratrském evangelickém sboru v Korunní ulici na Královských Vinohradech.

V rukou Gestapa a nacistů

Milada Horáková se zapojila od roku 1939 do protinacistického odboje. Byla členkou vedení odbojové organizace Věrni zůstaneme. /.../ Gestapo si pro ně přišlo 4.srpna 1940. „Dcera Jenička,  jak po obědě položila lžíci, vyběhla ven řádit s kamarádkami.“ Její rodiče si četli noviny, když vstoupili dva muži a vytáhli průkazy gestapa. Odvedli Horákovi do jejich pokoje, který obrátili vzhůru nohama. Jeden z gestápaků držel Horáka pod hlavní pistole. „Byl to okamžik, kdy se sesulo všechno naše rodinné štěstí, zlom, po němž všechno, co následovalo bylo zlé,“ píše Bohuslav Horák. /…/ Z německých věznic se oba dostali až na konci války. /…/

Boj s komunisty

Po vítězství ve volbách v květnu 1946 komunisté na všech frontách utahují šrouby. V parlamentu se ještě musejí držet zpět, i když – jak po letech ukáží archivy – jejich tajná policie už tehdy monitorovala aktivity opozičních poslanců (jejich cesty a projevy) včetně Milady Horákové.

Hlavními frontami, kde se už tvrdě drali k  uchopení plné moci, a kde jim Milada musela odolávat, byly Svaz osvobozených politický vězňů a především Rada československých žen. Horáková musela vlastně už od prvních poválečných měsíců hájit pluralitu a nadstranickost těchto institucí a zvláště v ženském hnutí, kde mnohé z jejích dlouholetých kolegyň z předválečných let nebo z nacistického vězení, byly přesvědčené komunistky, to bylo stále těžší. Horák líčí, jak ji tyto “přítelkyně” často navštěvovaly I u nich doma, podle něho “byly stálým doplňkem” jejich rodiného života.  „Netrhlo se to prostě u nás.” Jmenovitě zmiňuje Miladinu „kamáradku ještě z gymnázia“, Olga Vavruškovou-Hillovou, ale především právničku Zdeňku Patschovou. „Sebevědomá bruneta pro zájmy strany ještě více zaujatá než Olga .Ve dnech únorových sedávala pak u nás celé večery a často dlouho do noci a ustavičně  vykládala o komunistických pravdách. Byl to nepříjemné chvíle a já při nich býval jen velmi zřídka.“ Ačkoliv Horák Patschovou nijak více neznal, jeho nedůvěra vůči ní byla správná. I Milada měla brzo poznat, že tuhle „kamarádku“ si domu zvát opravdu nemusela. 

Houstnoucí atmosféru zachytily ve svých pozdějších vzpomínkách i Miladiny kolegyně.  „Politická a spolková práce se stávala po válce stálým napětím pro všechny, kdo jsme se na ní podíleli. Milada Horáková, které se dostávalo boje s komunisty měrou vrchovatou, ironicky říkávala: Jakou zábavu bychom měli na světě, kdyby zde nebylo ´předrahých´ soudruhů,“ napsala později jedna její spolupracovnice ze ženského hnutí. Napjaté situace, které komunisté vyvolávali, prý Milada řešívala i suchým komentářem: „Kdo má za sebou Terezín, pro toho je tohle jen hra zlomyslných dětí.“

Jenže doba, kdy se Milada Horáková mohla opřít o svoji právnickou erudici a inteligenci, o zákony a právní řád, případně o spolkové stanovy, se povážlivě rychle krátila. Je rok 1947, komunisté jen nabírají sílu, doma i v Moskvě připravují podmínky pro velké únorové finále. „Politický život tehdejšího Československa byl přímo zběsilý. Od Beneše až dolů zmatek nad zmatek. Síla komnistů denně vzrůstala a slabost nás, jejih odpůrců, byla beznadějná. Demoralizovaný a špatně informovaný národ si nevěděl rady,“ píše Bohuslav Horák. Ani on sám se v situaci neorientuje. „Zkušenosti z minulého protinacistického odboje neměly cenu. Zatímco dříve daly se lidé dělit na Němce, to jest nepřátele, a poctivé Čechy, zda takového dělítka nebylo. Každý mohl být komunistou, každý mohl být zrádcem.“

1947 - Marshallův plán a odepsané Československo

V létě 1947 nabízejí Američané poválečné Evropě Marshallův plán, první reakce československé vlády je pozitivní. Stalin si ovšem její zástupce, v čele s jejím předsedou Gottwaldem, pozve do Moskvy na kobečerek. Odkud se českoslovenští  politici vrátí jako vazalové. „Šel jsem do Moskvy jako svobodný ministr a vrátil jsem jako Stalinův pacholek,“ zní známý výrok ministra zahraničí Jana Masaryka. Československo Marshallův plán odmítá. „Milada byla deprimována chabou reakcí Západních mocností. Miladě bylo jasné, že při nějakém pokusu o komunistický převrat Československo nemůže, pokud jde o Západ, počítat s jinou než morální pomocí.“

Podobně jako po Mnichovu, kdy předpověděla obsazení Československa, si Milada v roce 1947 uvědomovala, co může přijít. Ale nerezignuje, stále se snaží působit tam, kde to může být nejúčinnější, mezi svými voliči.  Stalinem nadiktované odmítnutí Marshallova plánu bylo jen jedním ze signálů, že s pomocí Moskvy - v které měli oporu, ale zároveň je měla v hrsti-  se komunisté v Československu mohou pokusit převzít konečnou moc silou dělnické pěsti.

V prostorách ženské rady už Milada lidem kolem sebe nedůvěřovala. Milada líčila svoji zkušenost s Dr. Zdeňkou Patschovou, onou výše zmíněnou „sebevědomou brunetou“, jak si ji z návštěv u nich doma pamatoval Bohuslav. „Milada vyprávěla: Představ si, že si mne jednoho dne zavolala a měla se mnou několikahodinový rozhovor. Snažila se mne přesvědčit, že v komunismu a spojení se SSSR  je naše jediná záchrana. Když jsem se nedala přesvědčit – ani po dvou hodinách jejího hysterického mluvení – řekla mi toto: Milado, ty jdeš na kořen bezpečnosti našeho státu a když tě jednou dostanu k soudu, tak tě musím odsoudit k smrti pro velezradu.“

Přátelé naléhají na Miladu, aby odešla ze země. Odpovědí je ale přesvědčení, že je třeba v aktivním odporu vydržet do voleb „a ve volbách, že se to vyhraje“.  Podle pamětnice Lewisové by tehdy nebyl žádný problém dostat Miladu ven.“Bylo však vyloučeno ji přesvědčit, že je opravdu zle.“ Lewisová si později klade otázku: Proč Milada Horáková včas neodešla, když ji mnozí opakovaně varovali? Odpověď je velmi jednoduchá. Milada Horáková nepodceňovala přicházející nebezpečí, ale odmítala mu uhnout.

27. Červen 1950 – krásný a slunný den

„Od StB přišel telefon, že můžeme v předvečer popravy matku navštívit. Byla to první a poslední návštěva od jejího zatčení. Povolení dostala teta, strýc a já,“ vzpomíná Jana Kánská na poslední dny života své maminky Milady Horákové. Za Miladou je pustili pozdě večer, okolo desáté. Na konci dlouhé sklepní chodby stál stůl, po jehož obou koncích byla ozbrojená hlídka. „Po levé straně byl vchod do cely, z které máma vyšla.“  Vyšetřovatel je upozornil, že mají 30 minut, nesmějí si vyměňovat posunky ani se políbit. „Tak my tři zcela uplakaní a zničení jsme stáli na jedné straně stolu, a ona sama na straně druhé.“ Milada, která má před sebou posledních pár hodin, je ta, kdo jim dodává sílu do budoucnosti. Oni se jí zase snaží naznačit, že Bohuslav se zachránil.

„Byla úplně klidná a vyrovnaná, zatímco my a strýc jsme jen brečeli.“ Po vyměřené půl hodině vyšetřovatel návštěvu ukončil, nesměli se políbit, ani letmo dotknout na rozloučenou. „Zbylo jen zamávat, poslat vzdušný polibek a odejít. Strašné.“ Ráno se Jana probudí se zvláštním pocitem. Je doba popravy, ale „den byl krásný a slunný.“

Komunisté ve své krutosti ale ani tak nemají dost. O několik dní později stojí pozůstalí v krematoriu u rakve. Je šest hodin ráno, bez květin, bez obřadu, v zadním prostoru krematoria, aby nebyli nikomu na očích, a musejí jen věřit, že v rakvi je žena, které přišli dát sbohem. „Rakev zůstala zavřená a popel jsme nikdy nedostali.“ Na prokuratuře pak po Miladě dostali pouze „její sukni, světřík, blůzu a halenku“. Snubní, zásnubní prstýnky a zlaté hodinky komunisté dali do Národní banky. A dalších čtyřicet let zůstaly kdesi v trezoru i osobní dopisy, které Milada psala své rodině a přátelům v posledních dnech před popravou. Její prosba, kterou vyjádřila jako své poslední přání, aby dopisy jejím milým odevzdali, pro komunisty nic neznamenala. Až v roce 1990 dopisy dohledala a předala Miladině dceři Janě Kánské tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová.

Manžel Bohuslav mezitím v exilu v Německu: zázrak se nekonal

Manžel Milady Horákové a otec Jany Bohuslav Horák v té době pobýval utečeneckém táboře v Německu. V době domovní prohlídky se mu podařilo utéct z bytu estébákům přímo před nosem. V utečeneckém táboře Valka neměl žádné věrohodné zprávy o Miladě ani o dalších členech rodiny. Rozsudek smrti však nad Miladou vysloven byl. Tak to aspoň slyšeli v rádiu někteří kamarádi.“

Napsal několik desítek dopisů, na všech stranách prosil o pomoc. Když už nemohl, unikal do lesů okolo tábora. „Čekal jsem na zázrak a byl zcela zmatený a lidem asi také nesrozumitelný.“ Z Horákových posledních zápisů v kronice tábora Valka je zřejmé, že on do poslední chvíle patrně doufal, že rozsudek smrti může být revidován. Ale i poslední zbytky naděje, které jsou snad v jeho slovech ještě patrny, umřely o čtyři dny později, 27. září 1950, okolo pěti hodin ráno.  Zázrak se nekonal, na ty si bezbožní komunisté nikdy nepotrpěli. „Rádio oznámilo krátce, že Dr. Milada Horáková byla dnes ráno popravena.“  Vyběhl ven, utíkal do „pusté prázdnoty okolí tábora“.

Pro Bohuslava Horáka byl ale úkol žít.  V táboře Valka se mu Milada vracela ve snech a přicházely i zmatené zprávy, že poprava  provedena nebyla. „Té zprávě jsem i věřil,“ vzpomíná Horák. Skutečnou pomocí ale byla pomoc jeho přátel. Jedním z nich byl důstojník Alois Šeda, který už v té době působil jako zpravodajec ve skupině generála Františka Moravce. A Moravec měl o Horáka zájem. Nyní nastala chvíle, aby tento zájem dostal konkrétní náplň. Bohuslav Horák dospěje k rozhodnutí, které předurčí jeho život nejen v Německu, ale do značné míry i pak v USA.

„V té době padlo mé rozhodnutí,
že i já půjdu do odboje k Moravcovi.
Bylo to zcela logické,
nic více jsem pro Miladu a její památku nemohl dělat,
než se plně postavit mezi vojáky českého odboje
a sloužit do posledního dechu věci,
pro níž i ona obětovala život.“