Abych se mohl setkat s Bohem, musím se předně setkat nejdříve sám se sebou. Předně musím být nejdříve sám u sebe. A to normálně nejsem.
Neboť když se pozoruji, objevím, že se mé myšlenky potulují sem tam, že jsem se svými myšlenkami někde, ale ne u sebe. Nemám žádný kontakt se sebou, mé myšlenky mě odvádějí ze mne ven a vedou mě někam jinam. Nemyslím já, nýbrž „ono to myslí“ ve mně, myšlenky se osamostatňují, překrývají mé pravé „já“.
První úkon modlitby záleží v tom, abych se dostal nejdřív do styku se sebou samým. Tomu nás stále znovu učili církevní otcové a staří mniši. Tak Cyprián z Kartága říká: „Jak můžeš žádat od Boha, aby tě slyšel, když sám sebe neslyšíš? Chceš, aby Bůh myslel na tebe, a ty sám na sebe nemyslíš.“ („Quomodo te audiri a Deo postulas, cum te ipsum non audias? Vis esse Deum memorem tui, quando tu ipse memor tui non sis.“) Vždyť ty sám nejsi u sebe. Jak chceš, aby byl Bůh u tebe?
Když já nejsem doma, nemůže mě ani Bůh zastihnout, kdyby chtěl ke mně přijít. Slyšet sebe znamená slyšet svou pravou podstatu. Ale setkat se se sebou znamená také slyšet své city a potřeby, slyšet to, co mnou hýbe. Slyšet sebe sama, dostat se do styku se sebou a se svými nejhlubšími potřebami je podle Cypriána podmínkou, abychom se dostali v modlitbě do styku s Bohem...
Z knihy Anselma Grüna "Modlitba jako setkání",
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Několik kapitol z knihy naleznete zde
