Přesvědčení ateisté a Ježíš

Dobrý den.
moc by mě ale zajímal Váš názor na jednu věc.
Jsem věřící křesťan katolického vyznání. Před osmi lety jsem se svobodně rozhodl pro křest a jsem skutečně hrdý, že se znám s Ježíšem, kterého vnímám jako tu největší a nekonečnou Lásku, která existuje. Lásku, která mění můj pohled na život. Zároveň ale musím říct, že rozhodně nejsem dobrý křesťan. Má víra je opravdu hodně slabá. Jsem značně sekulární, tím myslím, že se neřídím podle výkladů nějakých duchovních autorit. Na mnoho věcí, které se týkají víry nebo Církve, mám hodně odlišné názory od ostatních věřících a o mnoha dalších věcech často silně pochybuju.

Nepocházím z věřící rodiny ani věřícího prostředí.  Lidé, které mám opravdu moc rád a kteří jsou moji nejbližší, jsou paradoxně silně přesvědčení ateisté. Dříve jsem se na to díval jinak, ale během posledních měsíců se v mém životě odehrálo několik věcí, které mě opravdu silně zasáhly, a změnily můj pohled na ně. Poznal jsem, že všichni tito moji blízcí ateisté nikdy nikoho nenechají ve štychu, a tomu, kdo má problém, jsou schopni vždycky pomoct. Ukázali mi, že život není o úzkostném dodržování nějakých předepsaných pravidel a strachu z toho, co se stane, pokud je nebudu dodržovat. Naopak mi ukázali, že život je o vzájemné a upřímné lásce. Je to chuť milovat a žít s láskou pro druhé. Nikdy se mi nesnažili vyvracet moje názory nebo přesvědčení, a stejně tak mě nikdy do ničeho nenutili. Ani si o mně nic zlého nemysleli. Brali mě prostě takového jaký jsem a vždycky jsem měl mezi nimi místo.

Teď po takové době, když se ve mně uvolnily ty zábrany a můžu to s nimi všechno pečlivě probrat, poznávám, jak jsem jim dřív v mnoha věcech křivdil. Poznal jsem, že to jsou lidé s opravdu velkým srdcem a díky nim  uvědomuji, co to znamená skutečně žít. Žít naplno a pro druhé. Každému bych moc přál, aby měl ve svém blízkém okolí takové opravdové přátele. Být s nimi je opravdu fungující terapie proti smutku a špatné náladě:)

V té souvislosti často o tom přemýšlím o věčnosti. Věřím totiž, že Ježíšovou smrtí, zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením, Jeho působení tady na Zemi nekončí. Věřím, že celý vesmír a celý svět existuje v Bohu a Bůh v něm. Věřím taky v seriózní vědu a evoluci. Proto jsem toho názoru, že všechen život z hlediska evoluce vychází z jednoho počátku. Proto věřím, že Ježíš žije ve všem živém, tedy i v každém člověku. A proto věřím, že se s Ježíšem potkávám každý den i v silně přesvědčených ateistech. A že On jako opravdová Láska skrze ně postupně mění můj život. Upřímně si  vůbec nedovedu představit, že by tito moji nejbližší mohli být po smrti navždy zavrženi jen kvůli tomu, že jsou přesvědčení ateisté. Věřím, že žádný člověk s tak velkou láskou, který upřímně miluje, nebude zavržen.

Dříve jsem si myslel, že snažit se o svatost znamená snažit se o bezchybný život. Ale to prostě není možné. Všichni děláme chyby a nikdo z nás není dokonalý. Teď  myslím, že snažit se o svatost znamená žít v opravdové lásce a radosti pro druhé. Jestliže je to pravda, potom si myslím, že i ateisté budou spaseni a znovu se všemi se potkají v Ježíšově láskyplné náruči. To spíše já, jako pokrytecký člověk, se nad svým jednáním musím hodně zamyslet, abych nepromeškal čas a jednoho dne neskončil úplně sám.

Nevím, jestli to vidím správně. Určitě se můžu mýlit. Zajímal by mě tedy Váš pohled na tuto věc. Jaký na to máte názor?
Omlouvám za tak dlouhé psaní a předem děkuji za odpověď.
 

Milý...

nejprve jen metodická poznámka: ve své odpovědi nebudu vyjadřovat „svůj názor“ ani „náš názor“, ale budu se snažit co nejvěrněji vystihnout učení církve. Pro naši víru není podstatné tříbení názorů, ale víra. Leccos se nám v učení církve může zdát divné, přehnané, odporující naší zkušenosti – ale právě proto se po nás žádá víra, ne logické závěry. Ne že by Bůh naši zkušenost a logiku popíral, jen ji natolik přesahuje, že se nám to může zdát někdy až podezřelé. Ale čím víc do Božího světa vrůstáme modlitbou, liturgií, otevřeností k druhým, tím víc mu rozumíme, tím víc chápeme „Boží logiku“, její velikost a krásu.

Něco podobného se stalo asi Vám. Možná jste ze začátku viděl křesťanství jako soubor pravidel, a svatost jako jejich dokonalé dodržování. Takhle si to představovali i starozákonní židé. Bohužel se ukázalo, že neexistuje žádný člověk, který by tak vysokým mravním nárokům uměl dostát, jak správně píšete.

Pak Vám Kristus ukázal, že podstatou spásy je láska, nikoli zachovávání nějakých předpisů. Bůh je láska, živoucí zdroj všeho stvoření, jak krásně popisujete. Láska je důvodem i cílem všeho, co JE. Kristus nám tuto lásku Otce přišel zvěstovat, ale nejen to – přišel nám také odhalit, jak daleko jsme od této Boží lásky a jak moc všichni potřebujeme Boží slitování. Přestože Bůh je v každém tvoru a udržuje všechno v bytí, my ho nepoznáváme a nemilujeme. Naše vzdálenost od Boha je tak velká, že přivést nás zpět stálo Krista život – to byla cena za naši spásu, za každého člověka, dokonce i za „velmi dobré lidi“. Jen ten, kdo se s důvěrou přimkne ke Kristu, kdo se stane jeho tělem a krví, bude Otcem rozpoznán jako Boží syn a vejde úzkou branou do nebeského království. Bez Krista není spásy, neboli bez Lásky není lásky.

Ale co tedy s láskyplnými ateisty? Je snad jejich láska a dobrota bezvýznamná? To rozhodně ne! Je to paprsek a znamení Boží lásky. Pokud mají takto otevřené srdce, disponuje je to k setkání se Spasitelem, k jeho přijetí. Nikdy není pozdě, až do posledního dechu – a my o tomto tajemném setkání nemusíme vědět vůbec nic. Může se odehrát dokonce těsně za hranicí smrti. Horší je to s „dobrými“ lidmi, kteří si svou dobrotou vnitřně dokazují svoji dokonalost, nezávislost na všech a zvláště pak na Bohu. V takovém postoji se skrývá (nebo ani neskrývá) pýcha, která může i v poslední hodině zabránit přijetí odpuštění – „já žádné odpuštění nepotřebuji, nikdy jsem nedělal nic špatného“. Ani o tom však nemůžeme nic soudit, a navíc se zdá, že to není případ Vašich milovaných, o kterých píšete. Jedni i druzí ale potřebují Vaši modlitbu, aby se s Kristem setkali a aby ho s vděčností přijali za svého osobního Zachránce.

To, že je Bůh láska, ale neznamená, že přikázání a nauka nejsou důležité. Bůh je také řád, pravda a spravedlnost. Milujeme-li skutečně, vede nás to k zachovávání Božích přikázání. Nejen z čiré lásky a poslušnosti k Bohu, ale také z pochopení, že v přikázáních (a v učení církve vůbec) je skryta pravda o nás, o fungování světa, o Bohu. Nejdřív těmto pravdám třeba úplně nerozumíme, ale čím hlouběji Boha poznáváme, tím více chápeme. Chápeme svoji nepatrnost, nedostatečnost v poznání i v lásce – a na druhé straně Boží lásku, slitování a velikost. Čím víc chápeme, tím víc Boha milujeme a snažíme se zachovávat jeho přikázání. Spirálovitě tak v síle Ducha svatého – ne ve své vlastní – stoupáme k Němu, do jeho blízkosti.

Vyprošuji Vám tedy hojnost Ducha svatého k Vaší vlastní cestě, a Vy vyprošujte totéž svým milovaným blízkým.

Kategorie otázky: Pochybnosti a krize víry